Irena Eliášová: Žvýkačka

„Kterou si koupíš? Ovocnou, nebo tu pálivou?"

„Ještě nevím, ale asi tu ovocnou."

„Máš dost peněz? Půjčíš mi, když mi bude chybět?"

„Jasnačka, pořád jenom loudíš."

„To jsi kamarád?"

„Jsem. Půjčím ti deset korun, stačí?"

„Bohatě, mám totiž dvě kačky. Jsi fakt kámoš!"

Čekám v Tescu ve frontě a poslouchám dva malé kluky, kteří stojí přede mnou. Je jim tak kolem osmi roků. Jak se ta doba změnila! Za mých dětských let jsme dostali korunu a byli jsme rádi. A to vždy jen o výplatě. Kdepak každý den! To neexistovalo, doma nás bylo jak máku a peníze nebyly.

Ti dva chlapci mi připomněli vlastní dětství. Taky jsme měli rádi žvýkačky, kdo je měl, byl frajer. Tenkrát stála žvýkačka korunu, a kdo měl tu placatou, z Německa, tak to tedy bylo něco! Sice z ní nešly dělat až tak velké bubliny jako z té naší české, ale za to hezky voněla. Navíc byla z ciziny, a to se počítá.

 

Píše se rok 1963 a je krásné léto. Jdeme s kamarádem ze školy. Za týden začnou prázdniny. To bude paráda!

„Ty máš žvejku?" zeptal se mě Jirka.

„Jo, ale už je celá rozdělaná a nejdou z ní dělat bubliny."

„Já si možná zítra jednu koupím, šetřil jsem si na ni celý týden."

„To se máš. Já budu mít až po výplatě. A stejně si nemám z čeho šetřit. Je nás doma hodně a každý dostane jenom korunu."

„Jani, víš, co bych si přál? Mít hodně korunek! Milion! A koupil bych si za to všechno samé žvejky!"

„To by bylo! To já bych si koupila taky žvýkačky a spoustu čokolád!"

„A k tomu bych si ještě koupil limonády, ty červené, ty jsou nejlepší."

„Jů, to by bylo, kdybysme uměli čarovat, vyčarovali bysme si všechny dobroty světa!"

„To by byla krása!"

„Jirko, jednou mi táta koupil pět žvýkaček. Opravdu pět a víš ty co? Dělala jsem největší bubliny na celé škole. Nikdo na mě neměl. Ani ten Kotrba, ten frajer, co se věčně chlubí."

„Však já mu jednou ukážu! To budeš čumět, jak přede mnou bude malinkej!

Až si našetřím, koupím si jich najednou pět jako ty a potom budeme spolu první!"

„Už jsme doma. Půjdeš ven za barák?" zeptala jsem se Jirky. To je místo, kde se schází vesměs všechny děti.

„Jasně, hned jak se najím, přijdu. Tak čus."

Rozešli jsme se a já taky zamířila domů se najíst. To je fajn, že nemáme úkoly. Za barákem je plno dětí. Je tu veselo. Každý už počítá s koncem školy a těší se na prázdniny. Já taky, a jak! Je tu s námi taky jeden starý pán. Vypadá jako z pohádky, je velmi moudrý a hodný. Ani nevím, čí je to děda. Vždy nám poradí, pokud máme nějaké starosti. I dneska poslouchá, jak si s Jirkou povídáme.

„Jo, děcka, to není jen tak! Nemůžete mít všechno najednou. I když bych o něčem věděl.

Nějaká možnost by tu byla," pronesl, zapálil si fajfku a významně se na nás podíval. Všimla jsem si, že se malinko usmál. To dělá vždy, když má nápad. Čekáme s otevřenými ústy, co řekne.

„Já vím, jak byste si mohli nakoupit spoustu dobrot. Ale k tomu jsou zapotřebí čáry a kouzla!" řekl a zatvářil se při tom tajuplně. Pane Bože, to je přesně co my potřebujeme. O tom jsme přeci mluvili!

„Tak už povídejte!" naléháme na něho všichni.

„No, řeknu, řeknu, ale nevím, jestli to dokážete."

„Dokážeme!" opět všichni sborově křičíme.

„Utište se a poslouchejte. To musíte chytit žábu a hodit ji do mraveniště. Mravenci ji musí okousat úplně na kost. A až z ní zbudou jenom kosti, tak potom vezmete jednu do dlaně a stanete se neviditelnými. Takovou moc má žabí kůstka!"

Panečku, to jsou věci! To je něco! Podívali jsme se na sebe s Jirkou a bylo jasno -

budeme čarovat! Hurá!

Starý pán už neřekl ani slovíčko. Najednou se všechny děti rozeběhly.

„Kam letíte?" křičím za nimi.

„ K lesu, na žáby!" volaly. Utíkali jsme za nimi. Běhali jsme po louce, ale žáby jako by se před námi schovaly.

„Kde jsou ty zatracené žáby?"

„Nevím, taky žádnou nevidím."

„Zkusíme jít ještě dál k lesu, tam možná budou." A měl pravdu. A tak hned začal lov. Honíme se za žábami, chytáme je a dáváme do mraveniště. Jenže ony z něj pokaždé utečou. Je to na nic. Vtom jsem dostala nápad.

„Jirko, dáme žábu do mraveniště a položíme ji na záda kámen, aby nemohla utéct."

„To je nápad!" řekl a hned se po něm začal shánět. Přinesl oblázek a já ho dala žábě na záda. Ani se nehnula. Klečíme s Jirkou u mraveniště a pozorujeme žábu. Pomalinku se hne, ale víc ani ťuk. A mravenci ji už okusují. Mám ohromnou radost, budeme neviditelní! S radostí tancujeme kolem mraveniště. Když jsme se dosyta vyskákali, nechali jsme žábu žábou a že se sem zítra vrátíme a vezmeme si už jenom kostičky. To bude paráda!

 

Je večer a já ne a ne usnout. Před očima se mi míhají nádherné představy. Jak jdeme s Jirkou do obchodu smíšeného zboží a vybíráme si, co je nám libo. A řeknu vám, tam toho mají! Jídlo, šaty i hračky. Zkrátka všechno. Určitě si koupím aspoň sto žvýkaček. A mamince vezmu ten nejhezčí kašmírový šátek. Vezmu, neukradnu, protože budu neviditelná a nikdo mě tedy neuvidí. To zařídí žabí kostička. Už abych usnula, ráno do školy a potom honem na louku k lesu za žábou.

 

„Jano, neloudej se a pojď! Všechno ti trvá tak dlouho. Než dojdeme, budou tam ostatní a seberou nám naše kosti. Tak dělej!"

„Vždyť už jdu."

„Vzala jsi s sebou nějakou tašku? Půjdeme pak rovnou do obchodu."

„Vzala, koukej, bude nám taková stačit?"

„No jasně, já mám ještě větší. Moc se těším na ty dobroty a hlavně na to, jak budeme neviditelní. Budeme si moct brát, co budeme chtít. No není to úžasný?"

„Taky už se nemůžu dočkat! Koupím si žvýkačku a to pak uvidíš ty bubliny!"

„Zase jdeš moc pomalu, přidej!"

„Vždyť už jsme skoro tam, tak neblbni."

„A kde je naše mraveniště? Nevíš? "

„Neboj se, koukej, tamhle je," řekla jsem a šla k němu.

Je v něm sice žába, ale je skoro celá. Je, pravda, mrtvá, ale kosti vidět nejsou. Asi mravencům nechutnala.

„Co budeme dělat, Jirko?"

„To teda nevím, ale počkej, možná přece," odpověděl a začal se hrabat v mraveništi. Odhodil kámen a převrátil žábu na záda.

„Budeme ji muset rozpárat a vybrat z ní ty kosti sami. Nedá se nic dělat. Jinak nebudeme neviditelný."

„Dělej, co umíš, ale beze mě! Nesnáším krev."

„Dobrá, koukej, za chvilku budeme mít kostičku a budeme bohatí," řekl a vytáhl z kapsy nožík a pustil se do žáby. Při tom se smál. Byl za chvilku hotový.

„Na, tady máš jednu a tahle je pro mě. Další zahrabeme, aby je nikdo nenašel."

Vzala jsem kost do ruky a zaplavil mě nevýslovný pocit radosti. Ještě jsme žábu zahrabali, vlastně její zbytky, a šli nakupovat.

„Jen co vkročíme do obchodu, stiskni kostičku v dlani a nikdo nás neuvidí."

„To víš, že jo." S radostí jsem ho poslechla. Vešli jsme do krámu a nikdo si nás nevšímal.

Jirka mi zašeptal do ucha:

„Je to dobré, jsme neviditelní."

„Mám strašnou radost, že se to povedlo. Já budu brát čokolády a ty ber žvýkačky."

Vytáhla jsem z aktovky nákupní tašku a začala ji plnit čokoládami z regálu. Nedala se unést, jak byla těžká. Najednou jsem zaslechla hlasitý křik. Mrknu na Jirku, ale ten vesele plní svoji tašku dál. Otočil se ke mně a povídá:

„Ber, co tak civíš? Vždyť jsme neviditelní!"

V tom k nám ale přišla prodavačka a povídá: „Máte tolik peněz, abyste to zaplatili?"

„Vy nás vidíte?" zeptal se Jirka celý vykulený, nemohl uvěřit svým očím.

„Jsem snad slepá? Slyšíte to ženský?"

„Vy nás opravdu vidíte?"

„To si piš, že vidíme, a všichni, co jsme tu. Tak vy jste si usmysleli krást? Nějak se vám to ale nedaří. Vaši rodiče budou mít ale radost. Okamžitě všechno vraťte a omluvte se. Možná, že jim pak neřeknu, co jste tu prováděli."

S těžkým srdcem jsme všechno vrátili zpátky. Nemohla jsem pochopit, že kouzlo nefungovalo. Asi proto, že ta kost pořádně neuschla. Anebo že by si tentokrát ten děda vymýšlel? Nevím, ale jedno je jisté, žvýkačky už nechci ani vidět!

Vyšli jsme z obchodu a povídám Jirkovi: „Už nikdy nevezmu žvejku do pusy, i kdyby mi ji někdo dával zadarmo!"

„Ani já ne!"

 

„Další prosím, mladá paní, máte zákaznickou kartu?" mluví na mě slečna u pokladny.

„Omlouvám se, na něco jsem si vzpomněla. Ne, ne, nemám."

„A chcete ji zařídit?" nabízela s úsměvem.

„Ne, ne děkuji, snad příště."

„Tak to dělá sto dvacet šest korun. Nashledanou."

„Nashle," pozdravila jsem a vyšla z Tesca.

 



TOPlist