Judita Horváthová: On je ten pravý - 21. kapitola

Ráno se Brenda probudila dřív než obvykle. Došla si pro Jacka, lehla si s ním zpátky do postele a mazlila se s ním. Vtom ji napadlo, že se jí Kevin neozval celý předešlý den. Určitě měl hodně práce, řekla si, ale svou větou si nebyla tak jistá. Proč alespoň nezavolal, pomyslela si, když vstala z postele a posadila Jacka na koberec. „Hezky hačej, maminka hned přijde.“ Ale Jack začal natahovat k pláči. „No dobře, tak pojď, zlatíčko, budeš čekat tady,“ posadila ho blízko u dveří, aby na něj viděla a vešla do koupelny.

      Když byli ona i Jack umytí a převlečení, odešla s ním do jídelny. Elizabeth měla snídani už připravenou na stole. „Elizabeth, Jason už odešel do práce?“ podivila se Brenda.

      „Ne, slečno, pan Brett nespal doma. Všimla jsem si toho, když jsem vešla do jeho ložnice. Postel byla ustlaná.“ Brendě ihned došlo, kde asi přespal. Proč si nevezme Amandu do svého domu? Mohla by klidně přespat tady, řekla si v duchu. Že by kvůli mně? Ne. Přemýšlela. Pomalu jí začalo docházet, že si Jason začíná budovat svou vlastní budoucnost.

     ,,Slečno, máte návštěvu,“ vyrušila ji po chvíli služka z myšlenek.

      „Návštěvu? A kohopak?“ zvedla hlavu od krmení Jacka.

      „Pana Larussa.“

      Brenda se zarazila: „Ať jde dál, řekněte mu, že jsem v jídelně...nebo ho přiveďte rovnou sem,“ pousmála se na ni.

      „Jistě, slečno.“

      Kousek před jídelnou Kevin řekl Elizabeth, že už tam trefí sám a slušně jí poděkoval. Brenda seděla u stolu. Když zaslechla jeho hluboký hlas za svými zády, poskočilo jí srdce.

      „Dobré ráno.“

      „Ahoj,“ otočila se na něj. „Posadíš se s námi?“

      Kevin se usmál. „Ano, rád,“ přistoupil k Jackovi a políbil ho na tvářičku. Byl blízko i její tváře, měl nutkání ji také políbit, ale neodhodlal se a pohlédl zpět k Jackovi. „Ahoj, ty můj chlapíku!“ Jack se na něj podíval s plnou pusinkou a zkoumal ho svým roztomilým pohledem.

      „Dáš si kávu?“

      „Ano, díky. Jak jste se měli?“ posadil se.

      „Dobře, a ty?“

      „Včera jsem se dozvěděl skvělou zprávu, Brendo,“ prohlížel si ji. Měla na sobě černé kraťasy a bílé tílko, vlasy si stáhla do culíku a nebyla nalíčená. Když se na něj podívala, rozbušilo se mu srdce.

      „Opravdu? A jakou?“

      „Nejdřív bych se ti ale chtěl omluvit, že jsem se včera celý den neozval. Měl jsem hodně práce, musel jsem uzavřít několik neodkladných obchodů.“

      „V pořádku. A jaká je ta tvá zpráva?“ zajímalo ji.

      „Dnes přijede můj bratr Christopher. Ukončil veškeré mise a vrací se domů.“ Brenda překvapeně zvedla obočí. „Vážně? To je moc hezká zpráva. Tví rodiče musí být nadšení, a ty taky.“ Kevin přikývl. „Ano, mám obrovskou radost, Brendo, neviděl jsem ho čtyři roky,“ nadechl se a pohladil Jacka po vláskách. „Přišel jsem...tedy chtěl bych tě, Brendo, o něco požádat.“ Udiveně se na něj podívala. „Mě? O co?“ Kevin si ji stále prohlížel a řekl: „Dneska je Den díkuvzdání, Brendo. Chtěl bych uspořádat u sebe doma hostinu. Chtěl bych Christophera překvapit. Pozval jsem své rodiče a rád bych pozval i Jasona s jeho přítelkyní a Toda s Emily. Ale potřeboval bych s něčím trochu pomoct.“ Brenda vyčkávala. Kevin se lehce pousmál a pronesl: „Potřebuju pomoct s přípravami. O jídlo a prostření se samozřejmě postará služebnictvo. Ale chtěl bych to tam trochu vyzdobit a myslel jsem, že bys mi s tím trochu pomohla a taky by ses při té příležitosti mohla porozhlédnout po domě.“ Zahleděl se jí do očí. Chce, abych jela k němu domů? Zaskočeně se zamyslela. „Dobře, tak se tedy pokusíme něco vymyslet. A jak se domluvíme? Přijedeš pro mě?“ velmi ho svou kladnou odpovědí překvapila. „Ne, pojedeme hned teď. Nemáme moc času, Christopher přijede odpoledne.“

      „Musím si na sebe vzít něco jiného a Jackovi připravit spoustu věcí.“

      „Nemusíš s sebou brát vůbec nic. Stačí, když se jen převléknete.“

      „Ale musím...“

      „Prosím, Brendo, udělej to, co říkám. Nemusíš s sebou nic brát.“ Brenda se divila, ale poslechla ho. „Tak my se tedy skočíme převléknout.“

      „Půjdu s vámi,“ postavil se. Kráčel s Jackem v náručí po schodech a při tom si prohlížel křivky Brendina těla. Díval se na její odhalené dlouhé nohy, úzký pas a dlouhý ohon, který jí pokrýval celá záda. Krásnější žena nemůže existovat, pomyslel si v duchu. Nahoře se Brenda zastavila přede dveřmi své ložnice. „Tak já rychle vklouznu do něčeho jiného, počkáš tu s Jackem?“ Kevin se zatvářil váhavě, podíval se na dveře její ložnice a šibalsky se pousmál. „Ovšem, půjdu s ním do jeho pokoje.“

      Brenda si natáhla džíny a tričko a rozčesala si vlasy. Důkladně se nalíčila a při tom si pomyslela, jak je z jeho přítomností nervózní. V duchu se uklidňovala a doufala, že ji nervozita opustí a bude se chovat i tvářit přirozeně.

      Když vyjížděli, vzali s sebou i Jacobovu chůvu, aby ho měl kdo pohlídat, když budou zaneprázdnění. Seděla s Kevinem vepředu, a když po malé chvíli projížděli kolem přístavu, nedokázala se nepodívat. V dáli byly zakotveny jeho lodě a jachty, byla tam i ta, na které se spolu milovali. Kevin si všiml jejího pohledu a podíval se stejným směrem jako ona. Ve stejný moment na sebe pohlédli, v jejich očích byla jiskra, na kterou ani jeden z nich nezapomněl. Když byli za přístavem, Brenda si oddechla. Tolik jí toho to místo připomínalo. „Víš, že jsem na to, že je dnes Díkuvzdání, úplně zapomněla?“ vyslovila najednou. Kevin se na ni podíval a řekl: „A víš, že já taky? Kdyby mi to dnes ráno nepřipomněli rodiče, taky by mi to uniklo,“ pousmál se. Brenda si ho prohlížela. Každé jeho gesto i sebejistý pohyb jeho ruky na volantu jí připomínal toho Kevina, kterého poznala poprvé. Nic se na něm nezměnilo. „Byl jsem zprávou, že přijede můj bratr, úplně vyvedený z míry. Od včerejšího večera jsem přemýšlel, jak jen bych ho překvapil, a potom mě to všechno napadlo,“ odbočil na příjezdovou cestu. „Věřím, že se ti to podaří. Pokusím se ti v tom pomoct.“ Její hlas zněl tak mile a vyrovnaně, že měl sto chutí v té chvíli zastavit a políbit ji.

      Brenda se rozhlížela po rozloze pozemku, na který vjížděli, a když se podívala před sebe na dům, který vypadal jako zámek, musela se štípnout, jestli náhodou nesní. Velikostí se rovnal obydlí jeho rodičů a pozemek byl co do krásy také podobný. Kevin zastavil. „Tak jsme tu!“ vystoupil z auta a šel Brendě otevřít dveře. Vystoupila a rozhlédla se kolem. Kevin spokojeně sledoval její užaslý výraz. Vzal Jacka do náručí a vedl je s sebou do domu. Brenda si prohlédla velké dveře s mohutnou ornamentální klikou, a když vešli dovnitř, překvapila ji obrovská uvítací hala s točitým schodištěm. Podlahu pokrývala studená mramorová dlažba a schodiště i se zábradlím se lesklo mahagonem. Nad hlavou se jí stříbřil obrovský křišťálový lustr, zdi plnily cenné obrazy. Celá hala byla zkrášlená čerstvými květinami ve vázách, připadala si vážně jako na zámku. „Půjdeme odnést Jacka do pokoje? Nebo by ses chtěla nejprve porozhlédnout?“ zeptal za jejími zády Kevin. Brenda se na něj ohlédla: „Asi by bylo lepší, kdybychom ho odnesli nejprve do pokoje, ale nevzala jsem s sebou postýlku.“

      „Tím se netrap,“ pousmál se a s pohledem na Jacka řekl, „táta ti vše potřebné opatřil, synku.“ Pak se podíval na Brendu. „Pojď se mnou, Brendo,“ vedl ji na schodiště do prvního patra a ohlédl se na jejich chůvu. „Vy pojďte také, Elizabeth.“ Elizabeth je následovala. „Kdy jsi koupil tenhle dům?“ zeptala se ho, když kráčeli po schodech. „Asi před půl rokem. Měl jsem jednu menší vilu kousek od centra, ale prodal jsem ji, než jsem odjel do New Yorku. Chtěl jsem větší dům, který by mi nic nepřipomínal.“ Brenda se na něj udiveně podívala a řekla: „Jak to myslíš?“ Kevin se zatvářil váhavě a pak řekl: „Chtěl jsem se zbavit vzpomínek s tím domem spojených. Litoval jsem pak, že jsem ho kupoval.“ Brenda s pochopením přikývla, ale při tom se zamyslela, co za tím asi je.

      Když byli nahoře, Kevin se zastavil u dveří pokoje a vešel dovnitř. „Tak, Jacku, tohle je tvůj pokoj.“ Brenda zůstala ohromeně stát ve dveřích. Byl to překrásný pokoj vybavený vším potřebným. Nechyběly ani hračky, které zdobily celou jednu stranu zdi. Kevin ho posadil do postýlky a pohlédl na Brendu. „Doufám, že se nezlobíš, ale musel jsem s tím počítat.“

      „Ne, jen mě to dost překvapilo. Je to moc hezký pokoj.“

      „Líbí se ti? Navrhl jsem ho sám. Chtěl jsem, aby se tu Jack cítil dobře.“ Brenda se rozhlédla po modrožluté malbě s dětskými obrázky a pohádkovými bytostmi. „Je to tu útulné, myslím, že se tu Jack bude cítit dobře.“ Kevin byl rád. Jacka nechali chůvě a šli na obhlídku domu.

      Kevin jí ukázal všechny místnosti. V každé to bylo hezky uspořádané a upravené v americkém stylu. Vše bylo přepychové přesně tak, jak čekala. Když došli k poslednímu pokoji v druhém patře a Kevin otevřel dvojité dveře, ihned poznala, že je to jeho pokoj. Zdi byly vymalované ve světlehnědém odstínu, dokonce i závěsy a přehoz byly v barvě capuccina. Nábytku tam moc neměl, jen komody a šatní skříně. „Tohle je moje ložnice,“ řekl tišším hlasem. Stál kousek za jejími zády a jedním krokem k ní přistoupil blíž. Cítila, jak jí buší srdce, a otočila se. Její pohled se střetl nečekaně s jeho. Kevin se jí podíval upřeně do očí, zalekla se jeho blízkosti a ustoupila od něj. „Neměli bychom začít něco vymýšlet? Už je dost hodin, abychom to stihli.“ Kevin se nadechl a přikývl. „Ano, půjdeme dolů do haly,“ všiml si, jak se mu Brenda vyhýbá. Neměl ponětí, co za tím vězí, byl ale odhodlaný to zjistit.

      Vyšli spolu z pokoje a šli do přízemí. Když kráčeli po schodech, ani jeden z nich nevěděl, co říct.

      „Už máš nějakou představu?“ zeptala se ho, když stáli v hale. Kevin se rozhlédl a pohlédl ke stropu. „Ano, mám,“ pousmál se na ni a pokračoval, „vyvěsíme tu transparent s nějakým hezkým nápisem.“ Popošel ke dveřím a zastavil se před nimi. „Hodil by se támhle nahoru, co říkáš? Anebo v uvítacím pokoji?“ Brenda stála u schodiště. „Jak myslíš ty. A máš tu nějaký?“ Kevin se na ni podíval a přikývl. „Ano, mám, pojď se mnou,“ mile se zatvářil. Brenda se nadechla a kráčela za ním.

      Kevin s ní zašel do své pracovny a vytáhl ze starožitné skříně veliký papír a ze zásuvky vzal fixy. Brenda sledovala každý jeho pohyb, prohlížela si jeho natěšenou tvář. I Kevin ji stále pozoroval. Odešli spolu do obývacího pokoje a Kevin položil papír na zem. „Tak, a co dál?“ zeptala se Brenda.

      „Napíšu tam velkými písmeny, že ho vítáme, a potom tam nalepíme nějaké fotky. Dnes ráno jsem si jich pár vzal od našich z domu, ale nikdo o tom neví.“

      „Takže jsi je ukradl své matce?“

      „Ne, půjčil jsem si je,“ oba se rozesmáli. „Pojď, sedni si tady,“ ukázal rukou na zem vedle sebe. Brenda se vedle něj posadila a Kevin urovnal papír. „Podržíš to tady?“ ukázal na roh papíru. Brenda přikývla, a když pokládala svou ruku, dotkla se tak jeho. Ihned se na ni podíval. Polkla a přidržela mu papír. Kevin se lehce pousmál a pohlédl do bílé plochy. „Tak co napíšeš?“ zeptala se ho. „Co takhle ,Vítej doma, bráško‘?“

      „Ano, to zní mile.“ Kevin začal psát. Brenda se dívala na jeho soustředěnou tvář. Po malé chvíli ticha na ni Kevin pohlédl, na malý moment se jí zadíval do očí a zase své oči sklopil k zemi. Když to měl hotové, postavil se. „Vydrž tu minutku, hned se vrátím.“

      „Dobře,“ přikývla. Když odešel z pokoje, zhluboka se nadechla a zamyšleně hleděla do papíru. Dnes se tu sejdou všichni mí blízcí, pomyslela si. Jak se k sobě budeme přede všemi chovat, lámala si hlavu.

      „Tak jsem tu,“ pohlédla ke dveřím na Kevina, jak k ní kráčí a drží v rukou malou krabici. „To jsou ty vypůjčené fotografie?“

      „Ano,“ přikývl a posadil se vedle ní na zem. Otevřel víko a vytáhl stoh fotek. Položil je na koberec a řekl: „Tady je celé mé dětství, Brendo.“ Brenda vzala pár snímků do ruky. „Můžu?“ podívala se na něj. „Jistě.“ Na fotce byla Julia a Jim na lodi a usmívali se. „Tví rodiče se k sobě hodí. Sluší jim to spolu.“ Kevin si ji prohlížel a přikývl jí. „Ano, mají se moc rádi. Kam mi sahá má paměť, nepamatuji si, že by se někdy pohádali,“ díval se na ni a dodal, „myslím hodně vážně, bez hádek nemůže existovat žádný vztah.“

      „Ano, taky si myslím.“ Jejich pohledy se opět setkaly. „A kdopak je tohle?“

      „To je moje teta Clara. Často k nám jezdila, ale asi před dvěma lety se odstěhovala do Anglie. Hodně si s mojí matkou rozuměly, škoda, že jsi ji nepoznala, užila by sis s ní spoustu legrace.“ Musel se pousmát. Brenda se tvářila vyrovnaně, ale přitom se jí rozbušilo srdce při každém jeho úsměvu. Kevin si vzal do ruky další fotografii, všimla si, jak jeho tvář zvážněla. Nějakou chvíli se na ni díval a pak ji jí podal. „Tohle je můj bratr Christopher, tady odjel na první misi...“ Brenda si prohlédla fotku, Christopher se na ní hodně podobal Kevinovi. Měl také tmavé vlasy jako on, i výrazné tmavé oči, ale tvář nesla rysy jejich matky. Kevin byl zase celý jejich otec. „Je ti dost podobný.“

      „Ano, jsem na něj zvědavý, jak bude vypadat teď. Určitě z něj bude urostlý chlap,“ pousmál se.

      „A o kolik let je starší?“

      „O tři roky, letos mu bude třicet jedna.“

      „Hm, a tohle jsi určitě ty. Nemám pravdu?“ sáhla po fotce, na které byl Kevin ve školce.“

      „Ano, tady mi je pět.“ Brenda nedokázala potlačit smích. „Co je? Čemu se směješ?“

      „Nic. Jen...“ culila se.

      „Měl jsem jen trochu delší vlasy a chybělo mi pár zubů, no co?“

      „Moc hezké.“ Kevin jí vytrhl fotku z ruky, a když se na ni podíval, také se zasmál. „No vidíš, směješ se sám sobě.“

      „Hele, chtěl bych vidět tebe, když ti bylo pět.“

      „Náhodou mi to slušelo,“ přimhouřila na něj oči.

      „Věřím, že ano,“ přikývl. Najednou oba zase zvážněli a hleděli si do očí.

      „Asi už bychom měli něco vybrat,“ pohlédla Brenda k zemi. „Líbí se mi tahle,“ ukázala na jednu fotografii.

      „Na tyhle Vánoce si moc dobře pamatuju, bylo mi tady dvanáct. Christopher a já jsme si koupili stejné santovské čepice, honili jsme se po bytě a rozbili jsme mámě vázu, hodně cennou. Báli jsme se jí to povědět, tak jsme se ji pokusili slepit lepící páskou,“ pousmál se a pokračoval, „a víš, co byla legrace?“ Brenda zavrtěla hlavou. „Ne, co?“

      „Tu vázu jsme nechali stát na zemi, a když jsme si večer rozbalovali dárky, táta o ni zakopl a váza se rozbila.“

Brenda se zasmála. „Takže jste to hodili na chudáka tátu?“

      „Ne, Christopher to nakonec přiznal, když začala maminka vyvádět, ale nakonec jsme se tomu všichni smáli,“ díval se na fotku a řekl, „s Chrisem jsme si toho hodně užili, rozuměli jsme si.“ Brenda sledovala jeho zasněnou tvář a najednou řekla: „S Jasonem si taky hodně rozumíme. Jsem moc ráda, že mě našel. Možná bych do téhle doby neměla tušení, že mám bratra.“ Kevin jí pohlédl něžně do očí a chytil ji za ruku. Zachvěla se a pohlédla k jejich spojeným rukám. „Máš hodného bratra, Brendo, a nebýt toho, že tě našel, možná bych neměl tu možnost tady s tebou teď sedět.“ Brenda cítila, jak jí červenají tváře, nevěděla, jestli se mu má dívat do očí nebo sklopit pohled. Kevin ji pohladil palcem hřbet ruky a pustil ji. „Nalepíme tam tuhle fotku, co říkáš?“ odkašlal si. „Ano, ta se bude hodit,“ musela se zhluboka nadechnout. Stále cítila na své ruce jeho dotek, upravila si vlasy z čela a pokračovali ve výběru. Vybrali spoustu fotek, každá z nich měla svůj příběh a kouzlo. Našli tam i fotografii, když byl Kevin stejně malý jako Jacob, jejich vzájemná podoba byla neuvěřitelná. Srovnávali spolu každý kousek Jackova obličeje a usmívali se u toho.

      Když to měli hotové a pověšené v uvítacím pokoji, Kevin pohlédl na hodinky. „Za chvíli tu budou moji rodiče, nedáme si zatím kávu?“

      „Ano, hodila by se,“ přikývla. Kevin ji vzal ven na verandu, posadili se spolu na houpačku a podal jí šálek s kávou. „Děkuju.“

      „Nemáte zač, madam,“ pousmáli se na sebe.

      „Máš moc hezký dům.“

      „Jsem rád, že se ti líbí.“

      „Můžu se tě na něco zeptat?“ vyslovila po malé chvíli. „Ovšem, ptej se.“

      „Co jsi tím myslel, když jsi říkal, že kupovat dům v centru byla chyba?“ Kevinovi se změnil výraz a zadíval se před sebe: „Neudělal jsem chybu tím, že jsem ho koupil. Bylo v tom něco jiného.“ Nadechl se a pokračoval: „Byl jsem tehdy veškerou svou myslí jen u práce, nic mě nebavilo. V kanceláři jsem trávil víc času než doma. Jill byla úplně z jiného těsta než já, chodila na večírky, scházela se s přáteli a vyprávěla jim o tom, jak jsme šťastně zasnoubeni. Ale nic z toho nebyla pravda. Pracoval jsem s jejím otcem a zklamal se v něm, zjistil jsem, že jeho vřelost a šlechetnost byla jen hraná. Celou tu dobu šlo jen o peníze,“ odmlčel se a zdůraznil. „Podrazil mě i mého otce, a když jsem na to přišel, uvědomil jsem si své chyby a ukončil jsem s Johnsonem veškeré své styky. Zrušil jsem zasnoubení, prodal jsem dům a odjel jsem do New Yorku.“ Brendu to dost udivilo, celou dobu žila v úplně jiné představě. Napila se kávy a řekla: „Myslela jsem si, že...“ nedokázala to vyslovit. „Že jsem byl šťastný a zamilovaný? Ne, Brendo, k Jill jsem nic takového necítil. Můj vztah k ní byl jen přátelský, je pravda, že jsme spolu sdíleli dům, ale to bylo všechno.“ Dům, pousmála se hořce v duchu, nebo jen postel? Pocítila píchnutí. Nemohu přeci žárlit, nemiloval ji, říkala si.

      „A co jsi dělal potom? Zaslechla jsem, že jsi byl v New Yorku hodně dlouho.“

      „To je pravda, dostal jsem tam dobré pracovní příležitosti, které trvaly šest měsíců. Ničemu jsem se nevěnoval, jen práci a také svému soukromému detektivovi. Od prvního dne mého odjezdu jsem tě hledal. Nemohl jsem snést myšlenku, že mi nosíš syna. Nikdy jsem tolik po ničem netoužil jako tě najít, Brendo. Za ten čas jsem si toho hodně uvědomil...“ přestal mluvit, podíval se jí do očí a položil jí dlaň na tvář. Nechala se unést jeho dotekem a opětovala mu pohled. „Chci, abychom na všechno zapomněli, Brendo. Nechme minulost minulostí.“ Když se k ní pomalu nakláněl, zavřela oči. Kevinovi tlouklo srdce, něžně se dotkl jejích rtů, ale najednou přestal, když zaslechl a uviděl přijíždět auto svého otce. Stále byl kousek od jejího obličeje a usmál se na ni. „Už jsou tady naši,“ přivřel zklamaně oči a odtáhl se od ní, aby se postavil. Brenda byla jako omámená, snažila se z té toužebné chvilky probrat, a také se postavila.

      Jim zastavil před domem a už z auta se na ně usmíval. Kevin a Brenda je šli přivítat. „Ahoj, vítám vás.“

      „Ahoj, synu,“ usmál se a pohlédl na Brendu. „Rád tě vidím, Brendo.“

      „I já vás. Dobrý den, paní Larussová.“ Pohlédla uznale na Juliu. Byla oblečená do překrásného kompletu saka a sukně. Světlé vlasy měla svázané v drdolu tak, aby jí byly vidět krásné diamantové náušnice. Dekolt jí zdobil hedvábný šátek. „Ahoj, Brendo, to je fajn, že jsi tady“ odpověděla jí Julia s úsměvem na rtu. „A kdepak máte našeho vnoučka?“

      „Je nahoře v pokoji, mami, pojďte dovnitř. Musíme se pomalu připravit,“ namítl Kevin a pohlédl na Brendu.

      Vedl je do pokoje pro hosty a při tom povídal. „Všechno už je připravené, tati, za dvě hodiny můžeme jet na letiště pro Christophera.“

      „V pořádku, a co jsi vymyslel s tím překvapením?“

      Kevin mrknul s úsměvem na Brendu. „Něco jsme s Brendou vymysleli. Hostina se bude konat v uvítacím pokoji, pojďte se podívat, mami,“ pozval Julii.

      „No ne, Kevine, moc hezké! Povedlo se vám to, Christopherovi se to bude líbit,“ řekl nadšeně Jim. Julia přistoupila k transparentu a prohlížela si udiveně nalepené fotky. Brenda si všimla jejího výrazu a nejistě pohlédla na Kevina. Julia se po malé chvíli na ně otočila a řekla: „Je to moc pěkné, ale Kevine, kde jsi vzal ty fotografie? Nepamatuji si, že bych ti nějaké dávala.“ Kevin se zatvářil nevinně a pokrčil ramenem. „Já...dnes ráno jsem si je u vás vypůjčil.“ Brenda se na něj znovu podívala, z jejího výrazu Kevin vyčetl, že zadržuje smích a také se mu chtělo usmát, ale udržel se a odkašlal si. „Zlobíš se, mami?“

      „Ne, nezlobím, ale nechápu, proč jsi mi o tom neřekl?“

      „Protože jsem vás chtěl překvapit,“ řekl po pravdě.

      „To je od tebe milé, Kevine. Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím. A co vaši přátelé? Kdy přijedou?“

      „Jason s přítelkyní jsou už na cestě a Tod s Emily přijedou do hodiny. Požádal jsem je, aby přijeli včas. Chci, abychom tu byli všichni dřív, než přijede Chris.“

      „Dobře jsi to naplánoval,“ chytil ho otec kolem ramen, když odcházeli z pokoje. „Než odjedeme na letiště, chtěl bych se podívat za Jacobem, drahá, půjdeš taky?“ nadhodil Jim v hale.

      „Jistěže půjdu, těšila jsem se na něj celé dopoledne.“

      „Půjdeme s vámi,“ navrhl Kevin a vydali se nahoru.

      Jacob si hrál v postýlce, a když uviděl Jima a Julii, rozzářil se. „Ty jsi naše sluníčko, miláčku!“ zvolala Julia a vzala si ho do náručí.

      Zatímco si jeho rodiče hráli s Jackem, Kevin využil příležitosti a šel se převléci do své ložnice. Brenda se posadila na malou pohovku a pozorovala nadšené tváře Larussových. Bylo neuvěřitelné, jak si s nimi Jacob hezky hrál. Po nějaké chvíli vešel do dveří pokoje Kevin. Byl převlečen v béžových plátěných kalhotách a košili stejné barvy, na které si nechal rozepnutých prvních pár knoflíků. Brendě se zatajil dech. Všimla si jeho oholené tváře a moc hezky upravených vlasů. Není možné, že tento muž je otcem mého syna. Obdivně se na něj zadívala. Kevin se posadil vedle svého otce na pohovku a nedočkavě navrhnul: „Už bychom mohli jet, tati. Co říkáš?“ Jim pohlédl na své zlaté hodinky a postavil se. „Ano, už pojedeme, ve městě bude určitě zácpa. Máme to akorát.“

      „A my bychom zatím mohly, Brendo, dohlédnout dole na služebnictvo, jak jsou na tom s přípravami.“

      „Dobře,“ přikývla Brenda.

      Když vycházeli z pokoje, Kevin položil Brendě důvěrně ruku na bok: „Zajdi do mé ložnice, nechal jsem ti tam překvapení.“ Mrknul na ni šibalsky. Brenda se zatvářila překvapeně, ale než se stačila nadechnout ke slovu, Kevin se vydal za svým otcem na chodbu. Brenda vyšla hned za ním a všimla si milého pohledu Julie, když se za ní ohlédla na chodbě. Cítila, jak jí rudnou tváře. Julia na ni počkala a se spokojeným výrazem na tváři s ní kráčela do haly. Kevin se zastavil před hlavními dveřmi a čekal, až Brenda s jeho matkou sejdou schody. Díval se Brendě do očí, jeho pohled byl tak hluboký, že se jí rozbušilo srdce. „Jeďte opatrně, drahý, ano?“ prosila Julia, když došli dolů.

      „Nemusíš mít strach, Juls, pojede Kevin,“ uklidnil ji Jim a otevřel dveře.

      „Mami, dohlédněte, prosím, s Brendou na všechno potřebné, hlavně se nezapomeňte schovat v uvítacím pokoji.“

      „Neměj obavy, synku. My se tu s Brendou o všechno postaráme.“ Kevin přikývl a obrátil se na Brendu. „Tak zatím ahoj.“

      „Ahoj,“ odpověděla mu vlídným hlasem, a když Kevin odešel, následovala Julii do uvítací místnosti, aby spolu zkontrolovaly přípravy. „Myslím, že je všechno v pořádku, Brendo. Nemusíme nic upravovat, co myslíš?“ nadhodila Julia.

      „Vypadá to tu skvěle. Nic bych už nepřidávala,“ souhlasila s ní.

      „Nedáme si trochu bílého vína?“ Brenda přikývla, a když jí Julia podávala skleničku chardonnay, pronesla: „Určitě jste nervózní.“

      „Ani ne, spíš zvědavá. Hodně se na Christophera těším, Brendo, neviděla jsem svého syna čtyři roky, to čekání mi přijde nekonečné.“

      „Už se brzy setkáte. Kevin byl také celé dopoledne nedočkavý, hodně mi o něm vyprávěl. Jako malí si spolu užili spoustu legrace,“ pousmála se, aniž by si to uvědomila. Julia si jejího výrazu všimla. „Ano, rozuměli si, a to hlavně v lumpárnách,“ také se zatvářila pobaveně a posadila se na pohovku. „Můžu se tě na něco zeptat, Brendo?“

      „Samozřejmě.“

      „Víš, všimla jsem si, že to mezi tebou a Kevinem hodně jiskří. Nechci nějak vyzvídat, ale neděje se mezi vámi náhodou něco?“ Brenda se napila vína, a když polykala, málem se zakuckala. „Je pravda, že jsme si spolu promluvili. Nevím, jak vám to mám povědět, ale vidím náš vztah na dobré cestě...“ nervózně se znovu napila.

      „To jsem ráda, Brendo, zasloužíte si být šťastní oba dva a také bych si moc přála mít konečně snachu. Když byl Kevin s Jill...promiň, nechci abys...“ všimla si jejího pozorného pohledu.

      „To je v pořádku, paní Larussová, Kevin mi o ní vyprávěl,“ ujistila ji.

      „Kevin s ní nebyl šťastný, Brendo. Myslela jsem si, že to mezi nimi klape, ale nebylo tomu tak. Jill nebyla taková, jakou jsem si ji představovala.“ Brenda vyčkávala. Julia si prohlížela její vážný výraz a vyslovila: „Jsem ráda, že tě našel, Brendo. Nikdy jsem svého syna neviděla tak spokojeného, čtu mu z očí každou myšlenku, vím, co k tobě cítí, a proto bych si přála, abyste si k sobě našli opět cestu. Chtěla jsem ti to říct už při naší druhé schůzce v parku, ale nevěděla jsem, jak na to.“ Brenda se přestala cítit nesvá a upřeně se jí dívala do očí: „Děkuju vám. Vážím si vaší upřímnosti, paní Larussová.“

      „Říkej mi, prosím, jménem. Jsme přeci přítelkyně.“

      „Dobře,“ obě se na sebe pousmály. „Omluvila byste mě, prosím? Chtěla bych se jít nahoru převléknout, než přijedou hosté.“

      „Ovšem, jen jdi. Já se půjdu podívat za Jackem.“

      Brenda kráčela po horním patře a zastavila se přede dveřmi Kevinovy ložnice. Trochu zaváhala, ale zajímalo ji, jaké překvapení pro ni má, a tak vešla dovnitř. Její první pohled směřoval k posteli. Přistoupila k ní a překvapeně si přiložila ruku k ústům. „To je krása,“ vyhrkla, když uviděla červené společenské šaty z pravého saténu. Na nich byla položená černá krabička s malou mašlí a vedle ní červená růže, nechyběly ani střevíce na vysokém podpatku. Pousmála se. Vzala si růži do ruky a přičichla si k ní. Ach, Kevine. Pak pohlédla znovu na krabičku, naklonila se pro ni a otevřela ji. „Proboha! To je nádhera,“ překvapeně vyslovila nahlas, když zahlédla diamantové náušnice a náhrdelník. On se zbláznil. Proč mi to kupoval? Přitiskla dlaň na čelo a posadila se. Prohlížela si kamínky v náhrdelníku, které se třpytily září slunce.

      Po malé chvíli odešla do sprchy, a když vyšla z koupelny, všimla si na toaletním stolku vzkazu. Podivila se, že si ho předtím nevšimla. Byl od Kevina. „Dary, které jsi tu našla, jsou dekorativní. Tvé vlastní kráse se však nevyrovnají... Kevin.“ Brenda se s hřejivým pocitem na srdci začala chystat. Oblékla si šaty s rozparkem na pravém boku, vlasy si stočila do drdolu a nalíčila se. Když byla kompletně upravená, pohlédla na krabičku na posteli. Několik vteřin váhala. Nakonec se rozhodla a připnula si náušnice i náhrdelník. Třpyt kamínků se odrážel v zrcadle; byla to neskutečná krása.

 

 

 

 



TOPlist