Irena Eliášová: Nové sako

Venku je podobné počasí, jako moje nálada. Hrůza! Už celý týden prší a odporně fouká vítr. Nevím, jak to manželovi řeknu. Jak mu šetrně povědět, že se následující roky budu trápit nevýslovnou bolestí. Roky? Kdo ví, jestli se nějakých roků vůbec dožiju. Sakra! Proč zrovna já!

No nic, nebudu nadávat. To si určitě říká každý, komu tahle nemoc propukla. Nosíme v sobě prostě svinstvo!

Jen aby na mě nic nepoznaly děti. Nechci, aby se trápily. Až to přijde, tak to přijde. Kdybych aspoň měla práci! Ne a ne dostat flek. Takhle doma se sama s myšlenkami zblázním!

Musím něco dělat, nemůžu na to pořád myslet. Dočista bych zblbla! Porovnám ve skříni prádlo. Je to už třeba. V mojí tolik práce není. To se ale nedá říct o skříni mého muže.

No nazdar! Tady se snad válčilo. Ledabyle naházené košile, ani je nedal na ramínka. A potom nadává, že jsou skrčené. Herec! A jéje, to je to nové sako. Co s ním dělal?

Sundala jsem ho z ramínka a prohlížím jej. Takhle zničit skoro novou věc! Je to měsíc, co jsem mu ho koupila. Přivoním k němu. Zvláštní parfém. Ten doma nemáme. Že by si koupil voňavku a mně o ní neřekl? Ne, on takový není. Hlavou mi proběhlo podezření. Že by? Ale ne! Nikam sám nechodí, všude jsme spolu. Ale ta cizí vůně?

Nikdy takové věci nedělám, ale teď jsem začala u jeho saka prohlížet kapsy. A ne nadarmo. Kromě kapesníku jsem vylovila i papírek s telefonním číslem. A jéje! Manžel si moc dobře čísla nepamatuje, tak si všechny zapisuje.

Moje podezření se zvyšuje. Co když je to od nějaké ženské!?! Co když má poměr? Ne! Hned jsem to zavrhla. Máme pěkné manželství. Dokonale si rozumíme, po všech stránkách. Třeba je to jenom číslo na mistra do práce. No co, zavolám na něj a uvidím.

Hledám mobil. Ve svém rozrušení ho nemůžu najít. Tady je! Ne, ten je manželův. No, nevadí. Vytáčím číslo. Ticho.

Vyzvání, po chvíli jej někdo zvedl: „Ahoj Vašku, s půl pátou počítám. Moc se těším. Pa, pa, musím běžet!"

„Haló! To jsem já, Hela."

Malá pauza.

„Tak už je to asi jedno. Už o nás stejně víš. Vašek ti všechno řekl?"

„No, skoro. Jenom by mě zajímalo, jak dlouho to trvá," předstírám, že o nich vím, abych z ní vytáhla víc.

„Řeknu ti to takhle. Přesto všechno, že jsme kamarádky, máme se s Vaškem rádi. Já ho na rozdíl od tebe udělat šťastným dokážu. Nezlob se na mě, ale je to tak. Není to nic proti tobě, není to osobní. Prostě jsem se zamilovala."

„Není to osobní? Vždyť mi chceš vzít muže! Co může být víc osobního? Evo, jak jsi to jen mohla udělat?"

„Nezlob se. Stalo se. Víš, jak to chodí."

„Ne, to teda nevím. Pomyslela jsi na nás? Na mě a moje děti?"

„Proboha, co s tím mají co dělat děti? Vašek už je v letech, kdy potřebuje lásku. A všechno ostatní jde stranou, nemyslíš? Kdybych se měla věčně ohlížet, kam až by to zašlo? Nemíním se už omezovat a koukat na ostatní. Je mi to jedno! Sama víš, jaký byl můj manžel. A ohlížel se na mě někdo?"

„Jsi tak sobecká! Ubohá!" Na víc jsem se nezmohla. Vypnula jsem mobil. Ke všemu ještě tohle!

 

Ona ubohá není, ta ubohá jsem já.

To je snad špatný sen! Chtěla bych se vzbudit! Ale je to bohužel sakra tvrdá realita. Co je přesvědčivější, než když vám to sokyně řekne přímo.

To chce panáka, a pořádného. Doma máme jenom vodku. Nevadí. Musím spláchnout ten šok. Snad se mi uleví.

Panáka jsem hodila do sebe, jako pravý alkoholik. Vůbec se mi ale neulevilo. Spíš naopak. Chce se mi brečet. Dám radši flašku zpátky na místo. Mohlo by se stát, že bych si zvykla.

V hlavě mám kolotoč. Nemůžu se soustředit absolutně na nic. Takže ještě jednou. Mám rakovinu a manžel má milenku. Kolik mi asi zbývá? Rok, dva? Těžko říct. Mám o něj bojovat Jak? A má to vůbec cenu? Moje máma by řekla, vykašli se na něj, hlavně bojuj s tou nemocí. Bojovat o život.

Jo, vím, jak to končívá. Chemoterapie, nemocniční pokoj a potom zase chemoterapie. A nakonec to stejně končí smrtí, kdy ta odporná nemoc z člověka udělá zrůdu, kandidáta do hororu. Je mi dvaapadesát a mám skončit svůj život? Jak jsem si jen takový osud zasloužila? Ve věku, kdy bych si měla života užívat, ho naopak ztrácím. Právě když jsme konečně zůstali s mužem sami, děti jsou zajištěné. Právě teď bychom měli o sebe pečovat, starat se jeden o druhého. Místo toho si můj manžílek najde milenku.

Dám si kafe a počkám na něj. Tak mě napadá, jak dlouho asi mým manželem ještě bude?

 

„Ahoj Heli," zdraví mě manžel, „ dneska na večeři nepřijdu, jdeme s klukama na pivo."

„Vašku, prosím tě, nelži! Vím, že jdeš za Evou."

Upřeně se na mě dívá, na chvíli oněměl. „Jak to v..."

„Ve tvém saku jsem našla její číslo. Mluvila jsem s ní."

„Sakra! To není tak, jak to vypadá! Já..."

„Nech toho! Nebuď takový slaboch! Nesnaž se mi lhát. Urážíš mě."

„Heli, já ti to všechno vysvětlím."

„To nemusíš, já už vím všechno. Mám ale větší problém."

Dívá se na mě, na jeho tváři je znát překvapení. „Jaký problém? Něco s dětmi?"

„Ne, díky Bohu, děti jsou v pořádku. Jsem nemocná. Hodně nemocná."

„Jak nemocná? To bude zase dobré, dostaneš se z toho."

„Myslím, že ne. Dneska mi doktor řekl, že je to hodně špatné. Čekají mě chemoterapie."

„To nemyslíš vážně!?! Heli, to nemůže být pravda!" Zbledl a výraz v jeho tváři značí zděšení.

„Bohužel je to pravda. Vašku, já se strašně bojím."

Objímá mě a já cítím, jak se chvěje. Nebudu mu nic vyčítat. Nemá to význam. Bude mít co dělat, až to přijde. Nezakazuju mu Evu, ani nějakou další. Sám se rozhodl, že bude se mnou. Budeme spolu s tou nemocí bojovat, dokud to půjde.

 

Venku přestalo pršet a vyšlo slunce. Je jasno.

 



TOPlist