Gejza Demeter: O vysloužilém vojákovi / Pal o phuro slugaďis

Bylo nebylo, mé sladké Štěstí i ty Pravdo, beru vás za svědky, byli jedni Romové. Bydleli za vesnicí pod lesem a tak jako i jiní Romové každý dělal svou práci, aby měli dát dětem co jíst. Kdysi dávno lidé neměli rádio, televizi nebo dokonce video. Aby jim nebylo večer doma samotným smutno, scházeli se po domech a kdo uměl nejlépe vyprávět pohádky nebo jiné zajímavé příběhy, toho poslouchali místo rádia třeba i do dvou do tří hodin do noci. A potom, aby se náhodou někdo sám nebál, doprovázeli se navzájem domů. Samozřejmě, nejvíce doprovázeli mládenci dívky, každý milý svou milou. Jen Eržu, říkali jí Koška, nedoprovázel nikdo. Ne snad proto, že se nebála ani čerta, ani proto, že by o ni nikdo nestál. Byla to krásná urostlá dívka. A velice hodná, dala by najíst každému, i kdyby na ni nemělo nic zbýt. Nikdo ji nedoprovázel proto, že ona už milého měla, ale ten byl z jiné vesnice.

Jednou, když se Koška opět vracela sama domů, viděla někoho sedět na jejich zápraží. Když přišla blíž, uviděla, že je to starý vysloužilý voják. „Strýčku, co tu sedíte tak sám? Maminka ještě spí, proč jste ji nevzbudil? Proč nejdete dál?" vyptává se a hned otvírá dveře. „Pojďte dovnitř, dám vám něco najíst!"

„Děvenko milá, nepůjdu, já tu čekám na tebe," odpověděl voják.

„Na mě? Proč, přejete si snad ode mne něco?"

„Teď už nic, jen jsem tě chtěl poznat a zjistit, zda jsi opravdu tak hodná a uctivá, jak o tobě lidé povídají. A jak vidím, tak nelhali a všechno je to pravda. Byla jsi ke mně, k cizímu člověku, tak přívětivá a milá a tak hezky jsi mě zvala do domu, že to moje srdce i duši velice potěšilo. Tím jsi mi moc pomohla a věř mi, že až přijde čas, také ti pomohu. Čeká tě veliké neštěstí, děvenko!"

Voják vstal ze zápraží a šel pryč. Marně na něj Koška volala, aby jí prozradil více. „Já ti to, děvenko, opravdu nemohu prozradit a i to, o čem jsme teď mluvili, do rána zapomeneš."

Koška zůstala stát jako opařená. Dívala se za vojákem a nešlo jí to z hlavy. Co to vlastně povídal? Jaké, ji ubohou, může čekat neštěstí? Voják se vzdaloval a najednou se rozplynul v dálce, jako by to všechno byl jen sen, z kterého se právě probudila. Vešla do domu, lehla si do postele a usnula, jako když ji do vody hodí.

Ráno se probudila a jak řekl starý voják, na všechno úplně zapomněla. Vstala, udělala svou práci kolem domu, uvařila dobré jídlo a čekala na Kokala, svého milého. Byla sobota, den, kdy přicházel z práce, aby s ní byl až do nedělního večera. Pracoval v lomu, lámal tam kámen. Bylo už sedm hodin večer a Kokal pořád nikde. Koška dostala strach. „Kde se jenom tak dlouho zdržel? Aby se mu tak ještě něco stalo! Jindy chodívá už po poledni, už tu dávno měl být!"

Kokal nakonec přece jen přišel, ale až úplně za tmy. Dokonce byl i trochu opilý. Dal se do pláče a povídá: „Eržičko moje milá, stalo se mi veliké neštěstí. Dnes jsem se v práci popral s jedním gádžem. On si potom na mě zavolal posilu a já musel co nejrychleji utíkat pryč, jinak by mě určitě zabili. Jak tak utíkám, vidím u krčmy stát verbíře. Poprosil jsem je, ať mě před těmi rozezlenými gádži schovají, a oni mě schovali, ale musel jsem se jim za to upsat na sedm let na vojnu. Tak teď už víš, proč jsem přišel tak pozdě a proč jsem se ze samého žalu opil." Když to Koška vyslechla, rozhněvala se: „Cos to jenom udělal? Proč se s každým musíš poprat? Teď je z tebe, nešťastníku, voják. A co já si tady sama počnu, to ti je jedno? Na to jsi ani trochu nepomyslel? Jestli si myslíš, že na tebe budu sedm let čekat, tak jsi na omylu! Abys věděl, co nejdřív si někoho najdu a provdám se za něho, a to jenom proto, abys měl pořádnou zlost. Ne na mě, ale na sebe. A pamatuj si, že i kdybys tam někde umíral, mně to bude jedno! Neuroním pro tebe ani slzičku!" Ale jedno jí to nebylo. Křičela na Kokala jen ze vzteku a z veliké bolesti, která teď svírala její srdce. Svého milého měla moc ráda a šla by za ním třeba až na kraj světa. Oba se dali do pláče, a když se trochu vyplakali, Kokal povídá: „Eržičko, řekla jsi mi, že na mě těch sedm let nebudeš čekat. Tak abys věděla, já k těm vojákům nepůjdu a ještě dnes si vezmu život!" „Ne, můj milovaný, to nesmíš udělat!" vykřikla Koška a začala milého líbat, „to já jen ve zlosti. Když jsem rozzlobená, tak ani sama nevím, co dělám, plácám hlouposti. Prosím tě, promiň mi to! Mám tě tak ráda, že bych na tebe čekala až do své smrti a třeba i déle, jen aby se mě nikdo jiný než ty, nemohl dotýkat." „Jestli je tomu opravdu tak," řekl Kokal, „pojď, budeme si přísahat věčnou věrnost! Nejen do smrti, ale i po ní!"

Klekli si před obrázek Panenky Marie a přísahali jeden po druhém: „Přísahám před tímto svatým obrázkem, že na tebe budu čekat přes všechny překážky nejen do své smrti, ale i po ní! A ani potom nevpustím nikoho do svého srdce, aby zaujal tvé místo!"

Najednou bylo milencům tak sladce u srdce, že cítili svou velkou lásku jako ještě nikdy předtím. Byla to jejich nejkrásnější chvilka, kterou v životě prožili.

Sobota a neděle uběhly jako voda v potoce a přišlo pondělí. Koška s velikým pláčem vyprovodila Kokala do kasáren ve městě. Dokud tam sloužil, mohla ho navštěvovat třeba každý den, ale potom ho přeložili někam daleko, do jiného města. Teď si mohli jenom posílat psaníčka. Psali si každý týden a Koška cítila velikou radost a štěstí, když mohla držet v rukou nové psaníčko od svého miláčka. Hned s ním utíkala za jedním gádžem, aby jí ho přečetl. Sama číst a psát neuměla. Jednou jí Kokal napsal, že musí odjet až někam na hranice chytat zbojníky, kteří tam v tom kraji řádí. A to byl jeho poslední dopis. Stále čekala na nějakou zprávu jako na smilování, ale po Kokalovi, jako by se slehla zem. Ona by bývala snesla i modré z nebe, jen aby se o svém milém cokoliv dověděla. I ve městě v kasárnách se ptala, ale nikde nic nevěděli.

Uplynul rok. Koška pořád nic nevěděla, ale její srdíčko už tušilo, že s jejím milým Kokalem je zle. Možná, že už není ani mezi živými, možná, že umřel a ji tady nechal samotnou. Onemocněla, zhubla tak, že se ztrácela před očima. Ale na její nemoc, způsobenou převelikým žalem, jí nikdo neuměl podat ten správný lék. Koška už přemýšlela o tom, že si vezme život. Naštěstí zrovna v tu dobu přišla na návštěvu do jejich vesnice veliká vědma, léčitelka a čarodějnice, Džudžuna.

Jakmile se Džudžuna dověděla, co se Košce stalo, hned za ní zašla a Koška se jí se vším po pravdě svěřila. Džudžuna se nejprve Košky zeptala, jestli chce opravdu dodržet přísahu, kterou dala svému milému, jestli ho chce znova uvidět a jít s ním kamkoliv. Když Koška přitakala a řekla, že už bez něho nechce dál žít, Džudžuna povídá: „Tak tedy poslouchej dobře, holčičko moje! Máš štěstí, včera jsem viděla sedláka, jak zakopává zdechlého bílého koně. Ty půjdeš přesně o půlnoci na to místo, vyhrabeš tomu koni hlavu a uřízneš mu ji. Přineseš ji domů a dáš ji vařit do velkého hrnce. Dříve však musíš tu hlavu třikrát políbit a třikrát jí zašeptat do ucha, aby ti přivedla před dům tvého milého Kokala. Slyšíš mě, holčičko? Před dům, a ne do domu! Hlavu musíš vařit do té doby, dokud z ní neopadá všechno maso. K večeru ten hrnec vezmeš, dáš ho na zápraží a přivoláš Mátohu. Potom už budeš jen čekat, co se bude dít. A nezapomeň na slova, kterými Mátohu přivoláš: Mátoho: ,Mátoho, ty, která víš o všem, co se kde stane, protože chodíš po celém světě, přiveď mi mého milého Kokala. Já vím, že ty víš, kde ho hledat, a proto jsem ti uvařila koníka. Maso si sněz a na koni, ať ke mně přijede můj milovaný. Moc ti děkuji a věřím, že nebudu dlouho čekat!'"

Jak Džudžuna řekla, tak Koška udělala. O půlnoci šla, uřízla koni hlavu, přinesla ji domů, třikrát ji políbila, poprosila, aby jí přivedla milého, a potom ji nechala vařit, dokud z ní neopadalo všechno maso. Večer odnesla hrnec s hlavou na zápraží a zavolala Mátohu. Nyní jen čekala, co se bude dít dál. Najednou uslyšela nějaké zvuky. Vyšla z domu a co nevidí! Venku sedí její milý na bílém koni. Jakmile ji spatřil, sesedl z koně, přiběhl k ní a začal ji líbat. Koška cítí na svých horkých rtech rty svého milého, ale co se to děje? Jeho rty studí jako led! Lekla se a odtáhla se od něj.

„Milý můj, proč mě tvé rty tak studí?"

„Ty nevíš?"

„Nevím."

„Má nejmilovanější, už nikdy tě mé rty ani já neohřejeme, jsem už přes rok mrtvý."

„Tak to proto jsi mi nepsal? Ty jsi mi umřel!"

„Ano, umřel jsem a bál jsem se, že mě už nikdy nezavoláš a nedodržíš naši přísahu, kterou jsme si dali. Proč jsi mě nechala tak dlouho čekat?"

„Miláčku, jak jsem mohla vědět, že mi tě zabili, jak jsem jen mohla tušit, jakým způsobem tě mám přivolat?"

„A jak jsi to věděla teď?"

„Náhodou k nám přišla na návštěvu jedna dobrá žena, vědma a čarodějka, a když se dověděla, co se mi stalo, poradila mi."

„No, teď už o tom nebudeme mluvit. Hlavně že jsi mě zavolala a já jsem tady. Teď se tě tedy ptám: chceš dodržet přísahu, kterou jsi mi dala?"

„Ano, chci!"

„Tak jdi, vezmi si peřinu a polštář, svaž je do prostěradla, ranec si dej na záda a sedni si za mě na mého koně!"

Koška vešla do domu, vzala peřinu a polštář, svázala je do prostěradla a ranec si hodila na záda. Už chtěla vyjít ven, když najednou slyší ve svém uchu, jak jí tam někdo šeptá: „Až sedneš na koně, nech se Kokalem vést a neodporuj mu! Nesmíš mu přiznat, že máš strach, byl by to tvůj konec!" „Kdo to se mnou mluví? Já nikoho nevidím!" „To jsem já, blecha. A už se na nic neptej, ať to Kokal neslyší, rozzlobil by se na tebe!"

Koška vyšla ven a zavřela za sebou dveře. Kokal jí pomohl na koně a ptá se: „Moje milá, kudy chceš jet ke mně do mého domu? Po nebi, nebo po zemi?" „Kudy jenom chceš, můj milý! Jsem tak ráda, že jsem s tebou, že se nechám vést kamkoliv a kudykoliv, záleží jenom na tobě."

Kokalovi udělalo velikou radost, že mu jeho milá tak důvěřuje, a zdvihl koně k nebi. Když uletěli hodný kus cesty, řekl: „Na mrtvém koni mrtvý muž a živá žena jedou. Milá moje, nemáš strach?" Koška si vzpomněla, co jí řekla blecha, a povídá: „Proč bych ho měla mít, můj milý, vezeš mě přece domů a já se k tobě těším."

Opět uletěli kus cesty a Kokal řekl znova: „Na mrtvém koni mrtvý muž a živá žena jedou. Milá moje, nemáš strach?" „Už jsem ti řekla, že nevím, proč bych ho měla mít. Tak proč se mě na to už podruhé ptáš?" Teď mu zalhala. Nevěděla, kam ji její milý veze, a začala se opravdu bát. Uletěli notný kus cesty, když Kokal začal opět se svojí písničkou: „Na mrtvém koni mrtvý muž a živá žena jedou. Milá moje, nemáš strach?" „Už ti to říkám potřetí, že žádný strach nemám! Proč se mě na to pořád ptáš?" „Drž se tedy dobře, za chvíli jsme doma!"

Koška se ho chytila pevněji, zavřela oči a Kokal se snesl k zemi. Když otevřela oči, viděla, že její milý přistál na hřbitově. Lekla se, ale vzpomněla si, co jí radila blecha, a nedala na sobě nic znát. Ta ji zase začala šeptat do ucha: „Děvenko moje, hrozí ti veliké nebezpečí. Dům tvého milého je černočerný hrob. Až tě do něj pozve, ne abys tam šla, roztrhal by tě na kousky! Řekni mu, že ty do hrobu lézt neumíš, že tě to nikdo nenaučil. Popros ho, aby ti nejprve sám ukázal, jak se do jeho domu vchází, a až tam zajde, hoď za ním peřinu i s polštářem a utíkej co nejrychleji do vesnice! Ať se děje, co se děje, nesmíš se zastavit nebo otočit. Kdyby tě dohonil, byl by to tvůj konec!"

Kokal pomohl Košce z koně, přivedl ji ke svému hrobu a povídá: „Má z nejmilejších, tohle je můj dům. Jdi dovnitř!" Děvče, pamětno bleších rad, odpovědělo: „Milý můj, vidím, že tvým domovem je černočerný hrob. Jsem s tebou ráda, a proto za tebou půjdu třeba i do hrobu. Ale nikdy jsem ještě do žádného nešla, nikdo mě to nenaučil. Prosím tě moc pěkně, ukaž mi, jak se k tobě jde!" Kokal se podíval Košce do očí, ale nezpozoroval v nich žádnou lest ani úskok. „To přece není nic těžkého, dobře se dívej, jak to dělám, a potom to udělej po mně!" řekl a skočil do hrobu.

Koška už na nic nečekala, do černé díry pod sebou hodila peřinu i s polštářem a utíkala ze všech sil po cestě do vesnice. Kokal zatím chytil peřinu a roztrhal ji na kousky, potom polštář, který roztrhal na ještě na menší kousky, ale Košky se nedočkal. Teprve teď pochopil, že mu lhala a že od něj chce utéct. Rozzuřil se, vyskočil z hrobu a pustil se za ní.

Už už ji dohání, už ji skoro drží za nohu, když tu najednou Koška vidí světlo, které svítí v domku na kraji vesnice. Sotva stačila vklouznout do domu a schovat se za pecí, už je tu Kokal, celý uřícený stojí u dveří, ale dál nejde. Koška se zatím ustrašeně rozhlíží po místnosti, ve které se ocitla. Je celá prázdná, jen uprostřed leží na marách nebožtík, nějaký starý gádžo. V těch krajích bylo totiž zvykem, že všichni pozůstalí odešli k příbuzným, zapálili svíčku a nechali nebožtíka doma samotného. Aby jeho duše mohla odejít, nechávali dveře otevřené. S mrtvým gádžem si Koška hlavu neláme, ona se teď bojí jen svého milého. Ten stojí u dveří a přemýšlí, jak by dostal Košku ven z domu. Dovnitř nemůže, pokud ho ten mrtvý sám nepozve, a Koška sama ven také nevyjde.

Začal k ní pěkně mluvit: „Moje milovaná, proč jsi mi utekla, proč jsi nešla za mnou do mého domu? Dostala jsi strach, viď? Ty hloupoučká, mě se přece bát nemusíš, já bych ti nikdy neublížil! Jestli nechceš do mého domu, řekni mi to a já s tebou půjdu k vám a budeme bydlet u tvé matky. Co na to říkáš?" Koška na to neřekla nic, nevěřila mu ani slovíčko. Ještě více se ho začala bát, a kdyby mohla, schovala by se před ním třeba i do myší díry. Kokal poznal, že takhle nic nesvede, a proto zavolal na mrtvého v domě: „Kamaráde, přiveď mi tu živou, co je za pecí schovaná. Je mojí milou a bude mou ženou!"

Nebožtík zvedl levou ruku a spustil ji podél svého umrlčího lože. Teď už bylo s Koškou opravdu zle. Blecha, která jí už podvakráte tak dobře poradila, jí teď nemohla pomoci. To ona byla ten vysloužilý voják, který se přišel podívat, jestli je Koška skutečně tak hodná, jak se to o ní povídalo. A protože voják byl také mrtvý, nemohl ani on vejít do domu. Šel proto do kurníku, probudil slepici a řekl: „Slepičko, prosím tě, probuď svého muže kohouta, aby zakokrhal! Dva mrtví jdou na jednu živou!" Slepice probudila kohouta a pěkně ho poprosila, aby zakokrhal, jinak že ta dívka přijde o život. Kohout jí však odpověděl: „Nemohu kokrhat, dokud nevyjde Jitřenka," zavřel oči a znova usnul.

Kokal znova zavolal na mrtvého v domě: „Kamaráde, přiveď mi tu živou, co je za pecí schovaná. Je mojí milou a bude mou ženou!" Nebožtík zvedl pravou ruku a spustil ji podél svého umrlčího lože. Slepice v kurníku znovu budí kohouta: „Muži, vstaň a zakokrhej, dva mrtví jdou na jednu živou!" Ale ten odpověděl, že ještě není čas a spal dál.

Kokal začal volat na mrtvého v domě potřetí: „Kamaráde, přiveď mi tu živou, co je za pecí schovaná. Je mojí milou a bude mou ženou!" Mrtvý spustil obě nohy z már, postavil se a jde ke Košce. Slepice v kurníku budí potřetí svého muže: „Mužíčku můj, vstaň už přece a zakokrhej! Dva mrtví jdou na jednu živou, přece si ji nevezmeš na svědomí!"

Nebožtík se přibližuje k dívce víc a víc. Kohout se protáhl a podíval se k obloze ? hvězdy se už ztrácí a každou chvíli vyjde Jitřenka. Jenže to, co viděl kohout, viděl i Kokal. Hrozně se polekal. Kohoutí kokrhání by mu vzalo všechnu moc, nemohl by si odvést Košku, musel by na ni navždy zapomenout. A protože nebožtík v domě byl už starý a chodil velice pomalu, Kokal se rozhodl, že i když tím na sebe přivolá veliké neštěstí, půjde si pro Košku sám. Už položil jednu nohu na práh a druhou ho chtěl překročit, když vtom kohout zakokrhal! Kokal se rozpustil na kolomaz a mrtvý gádžo spadl na zem, necelé tři kroky od Košky. Ta když to uviděla, omdlela.

Ráno, když se gádžové vrátili, nestačili se divit. Na prahu rozteklá kolomaz a jejich mrtvý neleží na marách, ale vedle pece. Našli Košku, a když ji přivedli k životu, vylíčila jim dopodrobna, co všechno té noci zažila. Jedna gádžovka jí poradila, ať jde za farářem, aby ji zprostil přísahy, kterou dala Kokalovi. Potom ji jeden sedlák odvezl na voze domů do její vesnice.

Doma musela všechno vyprávět znovu. Romové ale nechtěli, aby šla za farářem, protože jenom Pán Bůh ví, co je to zač. I kdyby nebyl čert, je to gádžo a to je jeden a ten samej prevít. Nikdy nechtějí udělat něco dobrého pro Roma.

Zavolali Džudžunu a ta Košku zprostila přísahy dané kdysi Kokalovi. Teď už se Koška nemusela ničeho bát. Vdala se za hodného chlapce z jejich vesnice, měla s ním deset dětí a dožila se úctyhodného věku devadesáti pěti let. Svého milého, Kokala, přežila o plných sedmdesát pět let.

 

 

Pal o phuro slugaďis

 

Sas kaj na sas, gule Bachtaleja the tu jekh Čačeja, sas jekh Roma. Bešenas pal o gav tel o verš, a avka sar the aver Roma, calo ďives kerenas sako peskeri buťi, kaj len te jel so te chan. Čirla na sas radijos, televizija abo videjos sar adaďive. Vaš oda o Roma, kaj pes lenge korkorenge khere te na uňinel, phirenas kher kherestar, a ko džanelas šukares te vakeren paramisa abo vareso aver, oles savore šunenas choč dži tosara. Paľik, kaj pes ňiko te na daral, provadzinenas jekh avres khere. Jegbuter o pirane peskeren piraňen, ča la Erža, kaj lake vakerenas Koška, na provadzinelas ňiko. Na vaš oda, že bo la na kamelas ňiko, sas igen šukar the lačhi čhajori. Te chan delas sakones, choč lake korkorake nič na ačholas, aľe vaš oda, že la sas pirano andal aver gav.

Jekhvar e Koška pale visaľolas khere korkori a so na dikhel, pre lengeri nasipa vareko bešel. Avľa pašeder a dikhel, že oda vareso phuro slugaďis.

„Ujcu, soske adaj bešen avka korkoro? E daj mek sovel? Soske la na uštaďan a na gejľan andro kher?" phučľa lestar a takoj phuterďa o udar.

„Aven andro kher, dava tumen vareso te chan!"

„Na, mri čhajori, me na džav ňikhaj, me avľom pal tute."

„Pal ma? A soske? So mandar kamen, ujcu?"

„Akana imar ňič, me ča kamľom te džanen, či sal čačes ajsi lačhi, sar pal tu vakeren. No sar dikhav, ta savoro, so pal tu vakeren, hin čačipen. Ke ma, ko phuro the cudzo manuš, salas igen lačhi a vičinehas man andro kher, kaj man te des te chan. Igen mange oleha šigitinďal, a na ča pro jilo, aľe the pre miri voďi, a paťa mange, že sar kampela, the me tuke šigitinava! Na ľikerela but a pereha andre bari bibacht."

O phuro slugaďis dovakerďa, ušiľa pal e nasipa a gejľa het. Hjaba pal leste e Koška vičinelas, kaj lake te phenel vareso buter. „Mri čhajori, buter tuke naši ňič phenav a the pre oda, so mandar akana šunďal, dži tosara bistereha!"

E Koška ačhiľa te terďon sar kašt, ňič lake na džalas andal o šero. So oda koda slugaďis vakerelas? Andre savi bibacht šaj oj, čori čhajori, perel? Dikhelas pal o slugaďis, prejekhvar lake anglal o jakha našľiľa, avka sar bo lake te avľahas ča pro suno. Gejľa andro kher, zarinďa o udar, pašľiľa andro vaďos a zasuťa, sar bo la andro paňi te čhiďahas.

Tosara ušiľa, a avka sar o slugaďis phenďa, pre savoreste bisterďa. Pratinďa, taďa techan a užarelas pro Kokalos, pre peskero pirano. Sas sombat a oda ďives o Kokalos avelas ke late a ačholas dži o kurko. Paľik visaľolas andre buťi. Kerelas andre baňa, phagerelas odoj o bara. Imar sas efta ori raťi, a o Kokalos mek na avľa. E Koška chudňa te daran. „Na ačhiľa pes leske vareso? Imar čirla majinďa te aven! Masovar avel imar sig pal o dilos, mek šoha na avľa avka nasig."

O Kokalos avľa až raťi. Sas jekhnaj matoro, chudňa rovibnaha te vakeren: „Eržiko miri, pejľom andre bari bibacht. Adaďive andre buťi marďom jekhes gadžes. Ov peske paľik vičinďa peskeren a kamle man te murdaren. So jegsigeder mušinďom te denašel het. Sar denašás, dikhľom paš e karčma le slugaďen, kaj verbinen pre vojna, a mangľom len, či bo man na garuvenas. Zavarinde man, aľe mušinďom man lenge te podpisinen pro efta berš. Avá slugaďis. Akana džanes sa, soske avľom avka nasig the soske maťiľom." Sar kada e Koška šunďa, igen choľasaľiľa: „So oda tu kerďal? Soske tut ča sakoneha mares? Akana sal, tu bibachtalo manuš, slugaďis. So me adaj kerava korkori, tuke jekh! Pal oda tu aňi jekhnajoro na gondoľines? Te tut bizines, že pal tu užará cala efta berš, ta takoj pre oda bister! Kaj te džanes, pre tiri choľi man so jegsigeder pal varekaste oddava. A choč bo varekaj merehas, sa mange jela jekh. Aňi jekh apsin pal tu na mukava!" Aľe jekh lake na sas ňič. Vriskinelas pre leste ča choľatar the bara dukhatar, savi la sas andre lakero jilo. Le Kokalos igen kamelas a džalas bo pal leste choč pro agor svetos. So duj džane rovenas the rovenas. Sar pes jekhnaj avri rovne, o Kokalos phenďa: „Phenďal mange, že pal ma efta berš na užareha. Ta kaj te džanes, ňikhaj na džava, mek adaďive man murdarava!" „Na!" zavriskinďa e Koška a chudňa les te čumidkeren. „Me tuke oda phenďom ča andre choľi. Te som choľamen, ta aňi korkori na džanav so kerav, vakerav diliňipen. Me tut igen kamav a užarás bo pre tute choč midik na merava, ča kaj pre ma aver murš te na thovel aňi o vast!" „No akor, te hin avka sar vakeres, av, thovaha so duj džane solach, že jekh avreske avaha verna naveki. Na ča midik na meraha, aľe the pal o meriben!"

So duj džane pejle pro khoča anglal obrazis la svatona Marijaha a solacharde jekh pal aver: „Solacharav angle kada svato obrazis, že pre tu užarava, kaj na džanav so pes te ačhol, a oda na ča midik na merava, aľe the pal o meriben. Aňi paľik na muká ňikas andre miro jilo, kaj te zabešel tiro than!"

Prejekhvar sas so duje džanenge igen mištes the gulones pašal o jilo, šunenas peskero kamiben avka, sar mek šoha na. Kada, so lenca sas akana, sas oda jegšukareder, so andre peskero dživipen predžiďile.

O sombat the o kurko pregejle sar paňi andre leňori a avľa o pondzelkos. E Koška rovibnaha provadzinďa le Kokalos ko slugaďa andro foros. Midik sas odoj, šaj ke leste phirelas the sako ďives, aľe paľik les prethode igen dur andre aver foros. Akana peske ča sako kurko pisinenas ľilora. Te e Koška chudelas ľil, ta sas igen bachtaľi a bare radišagoha denašelas ko gadžo, kaj lake o ľiloro te pregenel. Korkori na džanelas aňi te genen, aňi te pisinen. Jekhvar lake o Kokalos pisinďa, že mušinel te džan varekaj až dži pro hranici te chudkeren le živaňen, bo igen marňinen le nipos. Pal kada ľil imar aver na chudňa. Užarelas pro ľiloro sar pre le Devleskeri mana, aľe pal lakero pirano, pal o Kokalos, avka sar te pes e phuv phandľahas. The o ňebocis schiľinďahas, ča kaj pes te dodžanel kaj hino, so kerel, abo so leha hin.

E Koška phučelas pal leste the andre kasarňa andro foros, aľe aňi odoj lake ňiko ňič na phenďa. Pregejľa jekh berš. E čhajori mek furt na džanelas, so hin le Kokaloha, aľe andre peskero jilo šunelas, že lakere piraneha pes ačhiľa vareso nalačho. Može imar nane aňi maškar amende, džidonende, može muľa. Nasvaľiľa a šuťiľa avka, že našľolas takoj anglo jakha. No lakero nasvaľipen bara žaľatar na džanelas ňiko te sasťaren. Imar gondoľinelas pal oda, že peske lela o dživipen a varesar pes murdarela. No pre lakeri bacht akor avľa ko Roma e Džudžuna, bari romaňi vražka. Sar pes dodžanľa, so la Koškaha, takoj pal late gejľa a oj lake sa čačipnaha avri vakerďa.

Perši latar e Džudžuna phučľa, či kamel čačes te doľikeren e solach, savi diňa le Kokaloske, či les kamel pale te dikhen a te džan leha chočkaj. Sar e Koška phenďa že ha, že imar bi leskero na kamel te dživen, e Džudžuna phenďa: „Akor šun, mri čhajori, hin tut bari bacht. Adaďive dikhľom, sar jekh gadžo parunelas parne grajes. Pre jepaš rat džaha pre oda than, kaj o graj parumen, a čhineha leske o šero. Aneha les khere a thoveha te taven, aľe midik les thoveha andre piri, trival les čumideha a pheneha leske, kaj tuke te anel le Kokalos dži ko kher. Šunes man, mri čhaj? Ča dži ko kher, na andro kher! Paľik o šero taveha, midik pal leste na perkerela savoro mas. Ke raťate thoveha sa pre nasipa a vičineha la Matoha. Paľik ča užar, so pes ačhela. Ma bister mire lava, sar la Matoha majines te vičinen: ´Matoho, Matoho, tu kaj džanes savorestar, so pes varekaj ačhol, bo phires pal calo svetos, av ajsi lačhi, an ke ma mire piranes, le Kokalos! Me džanav, že džanes, kaj les te roden, a vaš oda tuke taďom jekhe grajores. O mas cha a pro graj ke ma mi avel miro pirano! Paľikerav tuke a paťav, že na užarava but!"

E Koška kerďa sa avka, sar lake e Džudžuna phenďa. Pre jepaš rat gejľa, odčhinďa le grajeske o šero, anďa les khere, trival les čumidňa a thoďa les te taven. Paľik sa thoďa pre nasipa, vičinďa la Matoha a akana imar ča užarel, so pes ačhola. Prejekhvar šunel, že vareko avel. Džal andal o kher a so na dikhel, o Kokalos bešel avri pro parno graj. Soča la dikhľa chuťľa pal o graj, priprastaňa ke late a chudňa la te čumidkeren. E Koška pre peskere kerade uštora šunel le Kokaloskere, aľe so oda? Hine šilale sar ľegos. Daradňa a odcirdňa pes lestar.

„Mro pirano, soske man tire ušta avka šiľaren?"

„Tu na džanes?"

„Na, na džanav."

„Imar šoha tut aňi mire ušta aňi me na taťaraha. Me imar som buter sar berš mulo."

„Ta vaš oda mange na pisinehas? Tu mange muľal!"

„Ha, muľom a darás, že man imar šoha na vičineha pale, kaj te doľikeres e solach, savi amenge diňam. Soske man avka but mukľal te užaren?"

„Mro pirano, sar šaj me džanľom, že tut mange murdarde, sar šaj džanľom, sar tut te vičinen pale?"

„A sar oda džanľal akana?"

„Jekh lačhi romňi, e Džudžuna, bari vražkiňa, avľa ke amende a phenďa, sar tut te vičinen."

„No imar jela sa mištes, vičinďal man a me som adaj. Akana tutar phučav, kames te doľikeren e solach, savi mange diňal?"

„Ha, kamav!"

„Akor dža, le tuke jekh perina the zahlavkos, sphand len andre lepeda, e zajda thov pro dumo a beš tuke pal ma pre miro graj!"

E Koška gejľa andro kher, sphandľa peske pro dumo e zajda la perinaha the le zahlavkoha a imar kamelas te džan avri, sar šunďa, že lake vareko vakerel andro kan: „Sar bešeha ko Kokalos pro graj, kaj pes te ačhol na džanav so, muk pes te ľidžan dureder. Šoha tut le Kokaloske ma prindžar, že daras!" „Ko hino adaj, že mange vakerel andro kan?" „Oda me, e pušum, a imar ma phuč pre ňisoste, bo o Kokalos šaj vareso šunel, a paľik pre tu igen choľasaľola!"

E Koška gejľa avri a phandľa o udar. O Kokalos lake šigitinďa pro graj a phučel: „Mri piraňi, katar kames te džan odoj, kaj me bešav, pal e phuv, či pal o ňebos?" „Katar ča tu kames. Avka tut but kamav, že muká tut, kaj man te lidžas, sar jegfeder udžaneha."

O Kokalos radisaľiľa, že leske e Koška avka paťal a hazdňa le grajes ko ňebos. Imar pregejle dos baro kotor drom, sar o Kokalos phenďa: „Pre mulo graj džan jekh mulo rom the jekh džiďi romňi. Mri piraňi, na daras?" E Koška peske leperďa pre oda, so lake phenďa e pušum a phenďa: „Sostar bo darás? Mukav man tuha šukarores te ľidžan, bo som igen rado, že tut dikhav."

Pale pregejle kotor drom a o Kokalos pale giľavel peskeri giľi: „Pro mulo graj džan mulo rom the jekh džiďi romňi. Mri piraňi, na daras?" „Imar tuke jekhvar phenďom, že na darav ňisostar, bo sal manca tu. Ta soske mandar pale pre oda phučes?" E Koška leske akana kochaďa. Imar daralas, bo na džanelas, kaj la lakero pirano ľidžal. O drom imar avelas ko agor, sar o Kokalos pale phenďa: „Pro mulo graj džan mulo rom the jekh džiďi romňi. Mri piraňi, na daras?" „Imar tuke tritoval phenav, že na darav ňisostar. Na džanav sostar bo majinás te daran, te tu sal adaj manca. Soske mandar pal oda phučkeres?" „Akor, te na daras, ta ľiker tut mištes! Maj sam khere!"

E Koška pes mištes chudňa le Kokalostar, zarinďa o jakha a ov bešľa le grajeha tele pro cintejris. Sar e Koška dikhľa, kaj hine, daradňa, aľe na diňa pre peste ňič te prindžaren. Prejekhvar šunel, že lake e pušum vakerel andro kan: „Mri čhajori, sar tut vičinela ke peste andro hrobos, ta na kaj pal leste te džas! Čhingerelas bo tut odoj pre cikne kotorora! Phen leske, kaj tuke te sikavel, sar pes oďa phirel, bo tu mek šoha andro hrobos na salas, ta na džanes, sar andre leskero kher te džan. Sar tuke sikavela, čhiv pal leste e perina le zahlavkoha a denaš odarik so jegsigeder sal hodno andro gav! Kaj pes te ačhol na džanav so, na šmejines te terďon abo te visaľon, akor bo jelas tiro agor!"

O Kokalos šigitinďa la Koškake te džan tele pal o graj, anďa la ko hrobos a phenďa: „Mri piraňi, kada miro kher, dža andre!" E čhajori peske leperďa pre oda, so lake vakerelas e pušum, a vaš oda phenďa: "Mro pirano, dikhav, že tiro kher hino kalo hrobos. Som tuha igen rado, a vaš oda džava andre tiro kher, aľe šoha mek andre ňisavo hrobos na somas, ta na džanav, sar odoj te džan. Ňiko mange oda na sikaďa. Mangav tut, sikav mange sar pes džal ke tu andro kher!" O Kokalos pre late dikhľa, aľe na prindžarďa, že les kochavel. „Oda ňič nane, dikh pre ma mištes, so kerava, paľik ker oda pal ma the tu" phenďa a chuťľa andro hrobos.

E Koška imar buter pre ňisoste na užarelas. So jegsigeder čhiďa andre char e perina le zahlavkoha a savora zoraha chudňa te denašen andro gav. O Kokalos chudňa e perina a čhingerďa la pre cikne kotorora. O zahlavkos čhingerďa mek pre cikneder kotorora sar e perina, aľe e Koška ňikhaj. Až akana prindžarďa, že leske kochavelas a kamel lestar te denašen. Igen choľasaľiľa, chuťľa andal o hrobos a chudňa pal late te denašen.

Imar imar la dochudel, maj la ľikerel le pindrestar, aľe prejekhvar e Koška dikhel, pro agor le gaveske terďol jekh kheroro a andre leste labol o udud. Denašľa andro kher a garuďa pes pal o bov. Soča peske bešľa, imar adaj o Kokalos. Aľe so oda pes ačhiľa? Terďol paš o udar a na džal dureder. O mule naši džan andro kher, te len ke peste na vičinela aver mulo. E Koška andre bari dar pes rozdikhel, kaj bo pes garuvelas. Nane kaj, andro čučo kher pašľolas pro mari jekh phuro gadžo. Oďa, pre ola chotara, sas avka, že te vareko merelas, mukenas les andro kher dži tosara te pašľon pro mari. Labarenas leske momeľi a savore džanas andal o kher. Kaj leskeri voďi te džal kaj kamel, muken phuterdo o udar. Le mule gadžestar peske e Koška o šero na phagerelas, oj ča daralas peskere piranestar. Ov terďol paš o udar a gondoľinel, so te keren. Andro kher pal e Koška naši džal, bo les ňiko na vičinďa, ta vaš oda la mušinel varesar te dochuden andal o kher korkoro.

Chudňa ke late šukarores te vakeren: „Mri šukar piraňi, soske mange denašľal a na avľal pal ma andre miro kher? Darahas? Diliňi čhajori, mandar šoha na mušines te daran, me tuke na kerava ňič. Te na kames andre miro kher, ta mange phen a me tuha džava ke tumende a odoj bešaha paš tiri daj. So pre oda phenes?" E Koška na phenďa ňič, na paťalas aňi lav. Mek buter lestar chudňa te daran, a te avľahas hodno, ta pes garuďahas choč andre le mišoskeri chevori. O Kokalos dikhľa, že laha na kerela ňič, vaš oda vičinďa pro mulo andro kher: „Kamaratona, uši a an mange kola džidoňa romňa, kaj hiňi pal o bov garuďi. Hiňi miri piraňi a jela miri romňi!"

O mulo thoďa jekh vast pal o mari. Akana sas la čora Koškaha čačes namištes. Odi pušum, so lake imar duvar avka mištes šigitinďa, akana naši ňič kerďa. E pušum sas oda phuro slugaďis, kaj avľa te dikhen pre Koška, či čačes hiňi ajsi lačhi, sar pal late vakeren. Naši lake tritovar šigitinďa, bo sas čoro tiž mulo, aňi ov naši džalas andro kher, te les ňiko na vičinelas. Vaš oda gejľa andro kurňikos, uštaďa la kachňa a phenďa: „Kachňije, uštav tire romes, le kohutos, a mang les, kaj te kikirikinel, duj mule džan pre jekh džiďi!" E kachňi uštaďa le kohutos a šukarores les mangľa, kaj te kikirikinel, aľe ov lake phenďa: „Naši kikirikinav, midik na avela avri e tosaruňi čercheň" a gejľa pale te soven.

O Kokalos pale vičinďa pro mulo andro kher: „Kamaratona, uši a an mange kola džidona romňa, kaj hiňi pal o bov garuďi. Hiňi miri piraňi a jela miri romňi!" O mulo thoďa aver vast pal o mari. E kachňi andro kurňikos pale uštavel le kohutos: „More uši a imar kikirin, duj mule džan pre jekh džiďi!" Aľe o kohutos ča pale phenďa, že mek hin kana a pale gejľa te soven.

O Kokalos vičinďa pro mulo andro kher: „Kamaratona, uši a an mange kola džidoňa romňa, kaj hiňi pal o bov garuďi. Hiňi miri piraňi a jela miri romňi!" O mulo mukľa tele pal o mari so duj pindre, ušiľa a džal ke Koška. E kachňi, bara darate, uštavel tritovar le kohutos: „Mro romoro, imar uši a kikirikin, inšak kola duj mule zmarňinena jekha džiďona! Či tuke la te kames te len pro sumeňis?"

O mulo hino ke Koška pašeder a pašeder. O kohutos ušiľa, precirdňa pes a dikhel, že o čercheňa pal o ňebos imar našľon a maj avla avri e tosaruňi čercheň. Čaže o Kokalos kada tiž dikhľa a igen daraňa. Te bo o kohutos kikirinelas, ta bo lestar lelas savori zor, kaj te lel peha la Koška. Mušinelas bo pre late naveki te bisteren. Gondoľinďa, že choč na šmejinel, džala peske pal late korkoro. Koda mulo andro kher sas imar igen phuro a phirelas polokores. O Kokalos gondoľinďa, že peske pal e Koška džala korkoro, choč oleha pre peste anela bari bibacht. Imar thoďa jekh pindro pro prahos a avre pindreha les kamľa te prekročinen, sar o kohutos chudňa te kikirikinen. O Kokalos čuľiľa pre smola a o mulo gadžo pejľa vaj trin kroki la Koškatar. Sar kada sa e Koška dikhľa, bara darate odpejľa.

Sar tosara visaľile o gadže, ča porade o jakha. Dikhen pro prahos čulaďi smola a lengero mulo na pašľol pro mari, aľe paš o bov. Arakhle la Koška, ande la ke peste a oj lenge paľik sa phenďa, so adi rat predžiďiľa. Jekh gadži lake phenďa, kaj te džal ko rašaj, bo ča ov šaj pal late lel e solach, savi diňa le Kokaloske. Paľik la o gadžo le verdaneha ľigenďa khere, andre lakero gav. Sar avľa khere, mušinďa sa, so predžiďiľa, te vakeren le Romenge a on phende, kaj ko rašaj te na džal, bo ča o Deloro džanel, so ov čačes hino. Choč bo na jelas beng, hino gadžo a oda jekh frasos. Aňi jekh na kamel, kaj Romeske te jel mištes. Vičinde la Džudžuna a oj la Koškatar odkerďa e solach. Oddiňa pes pal lačho čhavoro andal lengero gav, sas la leha deš čhave a dodžiďiľa pes ejňavar deš the pandž berš. Peskere piranes predžiďiľa o eftavar deš the pandž berš.

 

 

Pohádka vyšla ve sbírce Otcův duch a jiné pohádky romských autorů.

Celou publikaci si můžete v PDF stáhnout zde.

Kindle verze ke stažení zde.

 



TOPlist