Irena Eliášová: Zatracený život

Stojím u okna v obýváku a vyhlížím, kdy dorazí auto, které mě odveze do léčebny.

Je mi mizerně, co mizerně – hrozně. Stydím se podívat do očí dětem, je mi hanba.

Jak jim jen říct, že tohle všechno jsem za žádnou cenu nechtěl. Ztrácím je a je to jenom moje chyba. Moje slabost, moje závislost!

Nemá cenu namlouvat ženě, že bude všechno jinak. Nebude mi věřit.

Tisíckrát jsem sliboval a pokaždé zklamal. Nezasloužím si, aby mi odpustila. Jak jsem to mohl nechat zajít tak daleko?

Už ani nevím, jak to začalo. Vlastně jo. Jednou mě kamarád z práce pozval na pivo.

 

„Pojď, dáme dvě na stojáka a půjdem domů."

„Člověče, nevím. Zuzana má odpolední, musím udělat úkoly s holkou!"

„Neblbni, to zvládnem. Za deset minut jsme doma!"

„Tak jo, ale jenom dvě," souhlasil jsem.

Má pravdu, vždyť na tom nic není. Nasedli jsme do auta a vyrazili do města.

„Kde si sednem? Hele, já zaparkuju a ty se rozhlídni, kde si dáme pivko. Objednej mi dvanáctku!"

„Jasný. Co Edvard? To máme nejblíž, ne?"

Vašek souhlasil a tak jsem vešel po dlouhé době do baru. Přemýšlel jsem, jak je to dávno, co jsem si takhle s někým vyrazil sám, bez ženy. Sedl jsem si do boxu a hned u mě stála mladá holčina.

„Co to bude?"

„Jaký máte pivo, Plzeň?"

Kývla.

„Tak dvakrát," poručil jsem s úsměvem.

Sedím a rozhlížím se kolem. Je puštěná hudba, ale nic pro mě. U baru sedí kráska s blond vlasy a hlasitě se směje, parta kluků hraje kulečník a úplně v rohu je hlouček lidí u automatů. A už je tu pivo. Jak se slečna nahnula, je jí vidět až do rozkroku. Krátká sukně udělala svý.

Po chvíli dorazil Vašek. Hned si sedl a nedočkavě sáhl po sklenici.

„Tak na zdraví, kámo! Čus!"

„Nazdar!"

Sklouzlo to do nás. Vážně mi bodlo.

„Dobrý, vychlazený jak má bejt."

„Nezapomeň, že řídíš!"

„Neboj, dva kousky mi neublížej. Pojedeme zadem, neměj péči."

„Já jenom, abys neměl problém."

„To je v pohodě. Dáme druhý a jdem."

Mávnul jsem na servírku.

„Víš, že ani nevím, kdy jsem byl naposledy sám, bez Zuzany, venku? Za těch deset let, co jsem ženatej, snad ani jednou."

„To já nemám s mojí starou problém. Chci jít na pivo, tak jdu a nic se neděje. Řeknu ti, kamaráde, to si musíš ženskou naučit!"

„Ha, ha! To nejde. Máme dvě děti, holka je v první třídě a kluk s ní úkoly neudělá. Zuzana chudák neví, kde má hlavu. Práce, domácnost, děti. Je toho na nás moc."

„Jo, manželství je basa! Ale sami jsme to chtěli, no ne? Co pořád čumíš na ty gemblery?"

„Co?"

„Mám oči, pořád tam čumíš."

Měl pravdu, přitahovalo mě to jako magnet.

„Pojď, hodím tam dvacku!"

„Hele, s tím si nezahrávej. To tě spolkne jak malinu!"

„Jenom ze srandy, dělej!" nedal jsem si pokoj a zamířil jsem k automatům. Proklínám ten okamžik!

Neměl jsem drobné, tak jsem tam strčil stovku. Jednou jsem zmáčknul a hned tři šašci!

Podíval jsem se na Vaška. Najednou jsem se začal třást a rozklepaly se mi i ruce. Pane jo! Ze stovky mám sedm set padesát korun! Tak rychle jsem ještě v životě nevydělal!

„Vašku! To je štígro! Viděls to?"

„Hele, párkrát ti to dá vyhrát, ale pak už jenom krmíš plech. To není sranda!"

„Prosím tě! Vyhrál jsem, ty nemáš radost?"

„To nejsou dobrý peníze, s tím nezačínej. Není o co stát!"

Vůbec jsem nevnímal, o čem mluví. Mnohem víc mě zajímala výhra.

„Myslíš, že mi vyplatí ty prachy?"

„Mirku, ty mě neposloucháš. Jasně že ti je vyplatí, ale nezačínej hrát!"

Kéž bych ho jen poslechl!

 

*****

 

Od té doby uběhlo půl roku a můj život nabral docela jiný směr.

Z práce jsem pospíchal do herny, za rodinou se vracel v noci a peníze prohrával na automatech.

Doma jsem se zdržoval co nejméně. Začaly hádky, pak se mnou žena nemluvila, a když, tak jsme na sebe jen křičeli. Děti mě nepoznávaly, nechápaly, co se děje a já to nevnímal. Myslel jsem jen na to, co nasypu do automatu. Tajně jsem vybíral z účtu a peníze mizely a mizely.

„Nemysli si, že dnes zase někam půjdeš!" promluvila na mne žena po dlouhé době.

„Ty se mnou mluvíš?"

„Chci jít nakoupit na Vánoce. Doufám, že zůstaneš doma!"

Půjde vybrat a zjistí pravdu. Tomu musím zabránit. Rychle něco vymyslet!

„Ne, jen si zajdu k Vaškovi a hned jsem zpátky."

„To už znám. Tvoje hned jsem zpátky je až k ránu."

„Ne, fakt. Přijdu hned, věř mi..."

„Prosím tě. Tobě se už věřit nedá," vzdychla a raději se ode mě odvrátila. Dobrý, půjdu za Vaškem a půjčím si od něj. Hodil jsem na sebe bundu a šel.

Volám mu. Tak to vezmi, dělej. No konečně!

„Ahoj Vašku, mám problém. Ne, ne, musíš mě zachránit, neblbni. Potřebuju deset tisíc. Všechno vrátím, neboj se, určitě!"

Vašek je kamarád, ale půjčit už mi nechtěl. Ani se mu nedivím, dlužím mu už dost! A nejen jemu, už to ani nejde spočítat. Rodičům, kamarádům. Už se mnou nechtějí nic mít! Jsem hráč, parchant, který na všechno a všechny kašle! Ale ode dneška už hrát nebudu. Nadobro s tím skončím!

Stojím u radnice a čekám na Vaška. Pomalu se stmívá. Kde je tak dlouho? Pátek odpoledne, lidi se chystají ven, vypnout po celotýdenní lopotě. Měl bych taky vzít Zuzku do divadla. Užít si víkend tak jako dřív. Namísto toho tu stojím a čekám na peníze, další dluh. Kdy to skončí? Ne, už ne. Hned v pondělí je uložím, aby Zuzka nic nepoznala. Je to málo, ale aspoň něco! Vymluvím se, že mi v práci strhli prémie nebo tak něco. Sakra, kde je ten Vašek?!

„Ahoj Mirku, tady to máš. Říkám ti, to je naposledy!"

„Díky, jsi fakt kámoš, Vašku!"

„Přepočítej si to! Víš, kolik mi dlužíš? Je to už dobrejch padesát tisíc. Nevím, jak to chceš splatit..."

„Neboj, vezmu si úvěr a všechno ti vrátím. Ale Zuzaně nic neříkej!"

„Měla by to vědět. Dej se do pořádku, Mirku. Kopeš si hrob."

„Ne, už s tií končím. Konec, ende šlus!"

„Beru tě za slovo. Jestli to nedodržíš, nejsi chlap. Vyser se na to! Herna ti do kapsy nedá, ta ti jen z kapsy sebere!"

„Jasně, máš pravdu. Zachránil jsi mě!"

„Já musím, ahoj. A víš, co jsi říkal?"

„Jo, díky moc. Měj se..."

Odešel a já zůstal sám s penězi, které mi šustily v rukou. Zmáčkl jsem je a strčil kapsy. V hlavě mi začíná hučet. Znám ten pocit. Už vidím otáčející se válec a na něm vysněný jackpot. Deset tisíc je málo, abych je dal na konto v pondělí. Musím je zdvojnásobit! Dneska udělám peníze, cítím to! Dneska budu mít štěstí! Jo! Ale musím být opatrný.

 

Pospíchám do Moskevské ulice. Tam chodím nejčastěji. Kdysi tu bývala čistírna a prádelna. Dnes je to bar s barevnými světly. Osazenstvo se už pomalu schází. Dal jsem si jedno pivo a tisícovku strčil do automatu. Tak a teď se ukaž!

Nic, jen malé výhry. Už jsem tam nacpal skoro šest tisíc. Krucinál, to snad ani není možný! Vypil jsem asi deset piv, blíží se půlnoc a prachy jsou skoro fuč. Jednou to přece musí padnout! Znova sázím dva tisíce a roztáčí se válec. Zvýším na dvacet pět.

Vyšlo to! Jackpot! Teď už jen dostat zpátky všechny prachy, jinak nejdu domu. Herna je plná. Páchne to tu potem. Nemám rád, když na mě někdo čumí, to jsem pak nervózní a nedaří se. V hlavě mi hučí. Znova jsem to projel. Už mi nezbývají žádný peníze! Co teď?

„Zkuste trochu ubrat," říká mi potichu žena, která hraje vedle.

„Jak ubrat?" zeptal jsem se a ani se na ni nepodíval.

„To chce klid."

„Klid, jo? Projel jsem víc jak deset tisíc a mám bejt klidnej? Mám vztek, že bych..."

„Dejte si pivko nebo panáka a uklidněte se. To půjde."

Co mi chce? Přestal jsem hrát a mrknul na ni. Hubená čtyřicítka, zmalovaná a trochu opilá.

„Hrajete dlouho?" zeptal jsem se.

„Tak tři roky."

Hm, to jsem dopad! Prohrávám prachy a bavím se se ženskou, která Zuzaně nesahá ani po paty! Dívám se na ni a je mi mizerně.

„Přinesu pivo. Tady máš pětistovku, zkus to ještě. Třeba se ti poštěstí."

Vzal jsem si peníze, nacpal je tam a pustil autostart.

„Na zdraví! Já jsem Jana a ty?"

„Co na tom. A záleží vůbec na něčem?"

„Ani nevíš jak moc."

Všechno jsem znova projel! Co teď? Jít domů a přiznat se? Ne, to nejde! Zuzana mě nepochopí a já dneska moc potřebuju objetí a někoho, kdo mi řekne, že všechno bude zase dobrý. Chci v náručí ženy zapomenout na všechno zlý.

„Chceš jít domů? Nebo ke mně?"

„Chci jít k tobě. Doma mě nikdo nečeká."

 

*****

 

„Všechno jsi zkazil! To už nejde dál vydržet. Podám žádost o rozvod!"

„Zuzano, prosím tě, rozmysli si to ještě. Já se změním!"

„Ne, já už dál nemůžu!"

„Vzpomeň si, jaký to bylo dřív. Začneme znova. Dej mi, prosím, šanci. Už kvůli dětem!"

„Právě kvůli nim musíme jít od sebe. Jakej jim, prosím tě, dáváš vzor?"

„Já se změním, věř mi."

„Kolikrát jsi to sliboval? A vždycky zase začal hrát. Už ti nevěřím. Na účtu nejsou žádný peníze. Uvědomuješ si vůbec, co jsi proved? Nemíním tě litovat, že jsi závislák. Zavinil sis to sám. Přijde ti to jako adrenalin? Ale víš co je skutečnej adrenalin? Když musím platit nájem a dětem svačiny do školy. Taky domácnost, na kterou mám pořád míň a míň peněz. Díky tobě! Že brečíš, když prohraješ peníze? To je pozdě! To mě nebere. Já už takhle dál nechci žít, rozumíš?"

„Dej mi ještě šanci! Všechno bude jako dřív."

„Já už na to nemám sílu. Slibovals to tolikrát. Když jdu nakoupit, musím počítat každou korunu. Nemůžu koupit nic navíc, protože pán všechno prohrál. Hlady bysme chcípli, nebejt tvý mámy! Jsme jako žebráci. Jsi dost starej, abys pochopil, co dělat. Pokud ne, ztratíš všechno. To si konečně uvědom! Rozhodni se sám. Dám ti ještě poslední šanci. Když půjdeš na léčení a vrátíš se domů jako normální chlap, manžel a otec, bude to tak, jak bývalo. Pokud ne, jdu k soudu!"

„To je tak ponižující. Jít se léčit? Copak jsem nemocnej?"

„Je to na tobě."

Vidím, že to myslí smrtelně vážně. Toho jsem se celou dobu bál, jenže mi asi nic jiného nezbývá. Kdybych ztratil svoji rodinu, nepřežil bych to!

Léčebna je moje poslední šance, ale zvládnu to? Už teď cítím k automatům odpor, jenže tak to bývalo i dřív, po každé prohře. Je to peklo, jinak to nejde nazvat a mě čeká cesta očistcem. Mám dluhy a nevím, jak je splatím. Navíc jsem málem přišel o to nejdražší – o rodinu. Bože, jak já je zklamal! Jsem slaboch. Kam se ztratila moje pevná vůle? Asi zůstala v tý zatracený páchnoucí herně...

 



TOPlist