Andrej Giňa: Pre boňa / Na křtinách

O Tolčemešis, cikno gav pre vigeľi (pro vichodno) Slovensko. Ehin šukar tato ňilaj, berš 1943. Imar oleske berš, so le Romen andal o gav o gadže vitradle avri kadej tel e Hineška. Ehin sombat. O kham taťarel, sar te kamelas sa te labarel. O murša pes garude paš o paňi tel o verbi u odoj khelen o karti. Adaďive khelen vaš o love. No u sar avres, paš oda keren vika, hoj len šunďol pro calo gavoro. O romňija hine khere u kisitinen vareso te chal. Čak le čhavenge o keraďipen na kerel ňič. Prastan upre tele, bavinen pes pro slugadža u te len igen kerado, chuťen andro paňi. Adaďives na khelel o karti o Tentejis, bo chudel le mačhen. Čak avka, le vasteha. Ehin adaj but šliži (pstruh), ale mek na chudňa ňič. Jekhvareste andro čhave sar te viľinďahas. Sa videnašte andal o paňi u ačhile cicho. Andal o gav le dromoreha avnas duj cudza roma. Varesave čhave has ajse phučkerde, hoj gele dži ke lende. Okle, so ačhile pro than, chudle te vičinel. „Duj Roma aven, duj Roma aven!" Savore so khelenas o karti visaľile, so pes kerel. Prindžarde le Štefis Terňatar le čhaha le Štefkuha. Oda imar avle avri andal o khera the o romňija u lenca o dad, o Andrišis.

„Ta servus, Štefi, kaj pes adaj iľal?" geľa kija leste u podiňa leske o vast. „Baro paňi na džalas, hoj tut adaj te prianďahas."

O baro paňi na, aľe mire pindre. Kajčak na kamen man te šunel. Dukhan sar beng."

Savore chudle te asal.

„Av andre u beš tuke! Talam o pindre chudena goďi u preačhena te dukhal. Iren!" phenďa la pheňake, „dža, an lenge lačho šilalo paňori. Terňatar dži adaj, oda lačho koter. Ajse deš kilometri u te manuš len džal andre ajso keraďipen, ta oda les hin dosta. Ilon, ker lenge vareso te chal."

„Deži," phenďa e daj le phureder phraleske, „rakin andre bov, mi taďol o paňi, u tu, Iren, rande o phuvale. Paňeske chuťi tu," phenďa mange e daj.

Me somas savorendar nekterneder. Has mange efta berš. Na ľikerďa but u imar has sa kisitimen pro haluški. „Aňi suneste mange na avľahas, hoj tu aveha adaj ke amende. Som rado, hoj sal sasto. Šunďom, hoj hin tut sar pes phenel nevi romňi. La čora Haňa has mange igen pharo, hoj la o Del iľa ajsa terňa kija peste. Keci lake sas?" phučľa o Andrišis.

„Sarandatheduj," odphenďa leske o Štefis. „Oda nekfeder berša. So šaj keras, o meriben peske na vikidel, či terno vaj phuro. Avka oda pro adi luma ehin."

Kana vakernas, o romňija pes dine andro taviben. O bov rozpeťiľa u o paňi maj taďolas.

„Aľe vaš amenge na mušinen te tavel u te kerel varesave lačhe chabena. Amen maj džaha," phenďa o Štefis.

„Sal ko gadže?" odphenďa leske o Andrišis. „Radeder mange phen, so nevo ke tumende."

„So odoj šaj te jel nevo? Dživas, sar pes del. Te hin le manušes bacht, ta ko chulaja stradel varesavi buťori vaš o chaben. Te hin manušes bacht, ta ko chulaja stradel varesavi buťori vaš o chaben. Džanes, hoj le gadžendar igen phares dochudes varesave love," odphenďa leske o Štefis. „Amen adaj vakeras, aľe mek pes na dochudľam kij´oda, soske avľom. Na džanav, či olestar džanen, aľe anglo jekh kurko amenge uľiľa muršoro u pre aver sombat les kamas te bolel. Le rašaha som dovakerdo pre dešujekhto ora. Kamas me the e romňi, kaj te aven amenge kirveske. Kirvi ela la romňakeri phen e Tera, la Toriskatar."

„Amende ela bari paťiv, te džal tuke kirveske. Ta se džanas pes ciknovarbatar," phenďa o dad.

„U tu pr´oda so phenes?" phučľa o Štefis la datar.

„O kirvipen pes ňikaske na odphenel, aňi kole nekostatňeder romeske."

„Ta akor sam dovakerde. Pr´aver kurko sombatone dešujekhe orendar bolas andre khangeri Terňate. Kampelas, hoj te aven ke amende imar deše orendar. U tu, Andriš, ma bister te lel peha tire papira. Džanes, hoj o rašaj le kirves the la kirva irinel andre matrika."

„Deše orendar sam odoj. Na mušines peske olestar te kerel šero," phenďa e daj.

Takoj ča dovakerde, o chaben has kisno. O haluški le ciraleha the čhileha pachinenas pre amaro kher. E phen e Irena thoďa ešeb pro taňiris le Štefiske the leskere čhaske, ča paľis amenge. O rom the leskero čhavo pes odcirdenas, aľe e daj pes na diňa.

„Chan, čaľon, sar khere. Či amendar džungľon?" phučľa lendar.

„Odmangen pes amenge, aľe aňi suneste kajso vareso amenge na avľahas pre goďi. Ta so amen sam vareso feder sar tumen? Amen ča kamenas, hoj te ačhel vaš tumende tho čhave," phenďa o Štefis.

„Ta ma odcirden pes u chan. E romňi taďa ajci, hoj te avel sakones dosta."

Pal kada pes dine savore andro chaben. E daj čak počoral dikhelas, sar sakoneske šmakinel, maj has o taňira the o čaro čuče.

„Mušinav tumen te poašarel, kajse lačhe haluški imar čirla na chaľom. Andriš, kajsa lačha kucharka sar tut hin, sako musaj te zavidzinel. Ta sam dovakerde. Užaras tumen sombatone deše orendar k´amende. Igen paľikeras vaš savoro u nekbuter vaš oda, hoj avena te bolel le ciknes."

O dad ča bonďarlas le šereha. „Imar tuke phenďom, hoj vaš amenge oda bari paťiv te džal tuke te bolel."

„Ta, mek džaha te dikhel le romen, so kodoj tel o verbi bešen u džaha khere." Pal kala lava podiňa la dake the le dadeske o vast u geľa pal o murša, so khelenas o karti.

„Sar dikhav, ta tumenge džal lačhes. Ko vikhelel? Tu, Ďulo?" phenďa o Štefis.

„Kaj pes adaj iľan? Ta oda musaj te jel vareso baro, te adaj avľan."

O Štefis has phuro sar the o Andrišis. Has leske buter sar pendathepandž berš. O murša, so khelenas o karti, has nekčineder le biše beršenca terneder lestar.

„Somas ko Andrišis te vičinel les pre boňa. Hin man terňi romňi," phenďa le asabnaha o Štefis.

„Oda musaj te jel bari buťi. Džanen soske na? Te viľikeren.... U te na, ta varesave lačhe kamarata pes arakhena, so tumenge žutinena, hin man čačo?" phenďa o Belas.

Aver džene peske čak asanďile.

„Ma daran, sar na birinava, avava tumenge te phenel. Na dukhan tumen o vasta, te kajci karti andro vasta te ľikerel? Merkinen pre peste! Sar paľis obchudena le romňijen? Ta ačhen Devleha."

Pal kala lava pes rozgele le romenca u mukhle pes khere.

 

O ďivesa pregele sar o paňi andre ľen u has adaj e sombat. Musaj te phenav, hoj ada kurko sar te e bacht la da the le dades peske arakhľahas. Hetvine anďa o chulaj Husovcistar (Uzovce) o Jurčik te prikerel o pluhos. Dičholas, hoj les igen na sajinelas. Aver bi les bizo čhiďahas andro purano trast. O dad les obdikhľa la sakona seratar.

„Ta, keraha sa, so pes dela. Av peske vaš leske tajsa kija raťate."

O dad le phralenca le Karoliha the le Dežiha les odcirdle kije šmikňa u maj pes dine andre buťi. Polokes les rozkidle, so has banďardo prikerde, u pr´aver ďives pal o dilos o pluhos na prindžardehas. Sar o dad phenďa, avka pes ačhiľa. So geľa te prikerel, sa prikerde, hoj šaj leha pale te orinel, sar te na uľahas šoha phagerdo. Vaj šove orendar kija raťate avľa o gadžo u na paťalas peskere jakhenge.

„Mušinav tumen te ašarel. Kerďan lačhi buťi," phenďa le dadeske u poťinďa leske, so o dad phenďa. Pal kada thode o phrala o Karoľis le Dežiha u o chulaj o Jurčik o pluhos pro verdan u o gadžo geľa khere. O dad diňa la dake o love.

„O Del amenge bičhaďa kale gores. Te mek vareko avlas, ta avahas andro dešto ňebos," phenďa e daj.

„Šaj džas tajsa ko Sibňis (Sabinov) u cinas le cikneske vareso andre perňica."

 

Štvartkone sar te vareko šunďahas la da. Avľa o gadžo, o Mezej, u anďa te prikerel o pluhos. Aňi na mušinďa but te vakerel. O dad len obdikhľa u phenďa leske: „Av peske vaš leske tajsa pal o dilos."

But buťi leha na has. So čak o goro odgeľa, mukle pes andre leske u dži raťi has o pluhos sa prikerdo. Pr´aver ďives o gadžo vaše avľa u la buťaha has igen spokojno. Imar kamľa le dadeske te poťinel, aľe e daj leske phenďa, hoj elas radeder, te la delas varesavo aro, čhil the koter balevas. O dad pes pridiňa: „Amen džas sombatone te bolel. Te pes ke tute arakhelas caklos tharďi, ta džaha pre boňa sar bare raja."

O gadžo chudľa te asal. „Te na kames kij´oda mira romňa, ta sar pes te imar ačhiľahas."

E daj la Irenaha gele le goreha. Perdal o maľi has ke lende vaj jekh kilometros. Vaj jekha oraha avle pale. Ande sa, so kamenas. Mek lenge e gori diňa ciral andro bokeľa, the thud.

 

Sombatone tosara vaj efta orendar pes mukľam ke Terňa. O dad la daha man ile peha. Džalas pes mištes. Avri mek na has kerades u eňa orendar imar samas Balpotokate (Babí Potok). Oda ehin gav angle Terňa. O čhave sar amen dikhle, chudle te vičinel:

„O Roma aven! O Roma aven!"

Maj avle avri andal o khera. Le dades u la da džanenas savore Roma pal o gava pašal. Vaš oda amen savore vičinenas andre. Bešelas odoj e phuri baba, le dadeskeri strično phen u lakere čhave le famiľijenca. Geľam ke late u čepo odoj pobešenas. Na ľikerďa but u zgele odoj savore murša tho džuvľija. Sako has phučkerdo, kaj pes adaj iľam u kaj džas. E daj lenge sa vakerďa. Zľikerďam pes odoj vaj deš minuti u geľam pes ke Terňa. Balpotokatar ke Terňa nane aňi trin kilometri.

Mek na has aňi deš ori u imar samas odoj. Sar amen dikhle o čhave, chudle te vičinel sar Balpotokate.

„O Roma aven! O Roma aven!"

Kernas ajsi vika, hoj o murša tho romňija avenas avri andal o khera. Maj prindžarde la da the le dades, sako amen vičinlas andre. Andr´oda pes sikhaďa o Štefisu a takoj amen iľa ke peste. Adaj sako vareso rodelas.

„Aňi na džanen, savo som rado, hoj san adaj. Andre khangeri te džal sig. Mek hin amen jepaš ora. Thov lenge vareso te chal," phenďa la romňake. „Bizo san bokhale."

„Na musaj," phenďa o dad. „Na sam bokhale. Chaha, sar avaha andal e khangeri."

„Čhiv lenge čak zumin, mi chan vareso, kaj te nane andre khangeri bokhale. Mek hin amen jepaš ora, ta spokojnones chan."

E romňi maj lenge thoďa o taňira la zuminaha pro skamind. Ehas kachňakeri le rezankenca. Pal kada o dad sar o kirvo la kirvaha the o Štefis la romňaha the le čhavenca pes vidine andre khangeri. Me ačhiľom avri le čhavenca pes te bavinel. Andre khangeri imar has štar čhave le fameľijenca, kaj len te bolen. O rašaj len thoďa savoren te terďol anglo oltaris u mek angle omša len bolďa. Pal kada o daja le čhavorenca gele khere. Ajse cikne čhavore na birinenas buter sar jekh ora te užarel agor omšake. Sar avle khere, chudle te kisitinel o chaben. O manuša, so has vičimen pre boňa, pes imar polokes zdžanas. Le Štefis has bari famelija, ta na ľikerďa but u o kher has pherďardo. Le cudze manušen na vičinďa. Na chibaľinenas aňi o lavutara. Bi lengere pes ňisavo bijav aňi boňa na obdžalas. Sar pes savore bešte, iľa peske o dad o lav. Maškar oda o Štefis la kirvaha čhide e tharďi andro caklici.

„Zgeľam pes adaj, hoj te las andre pre kadi luma le neve manušes, le cikne Ondas. Adaďives les priiľam andre amari bari fameľija. Žičinas leske, savore sar sam adaj, but bacht, zoralo sasťipen u lačho dživipen, kaj lestar te vibarol zoralo le lačhe jileskero murš. Kaj la da the le dades rado te dikhel avka, sar o dad th´e daj rado dikhen les. Pre kada leske pripijaha!" Sa o džene hazdle o caklici pro cikno Ondas.

Sar savore dopile, iľa o dad le primašistar o vonos u thoďa les le čhavoreske andro vastoro. „Kaj tutar te vibarol baro lavutaris!

Paľis iľa e daj o reklikocis (košilka) u diňa les la Ondaskera dake. „Oda leske dav, hoj te jel sasto, zoralo u bachtalo! Hoj les e bacht th´o sasťipen šoha te na omukhel!"

Pal kada peske iľa o lav o Štefis: „Paľikerav tuke, kirvo, vaš tire lava, the tuke, Ilon. Paťav, hoj amen o Devloro višunďa u sa so leske žičinďam, pes ačhela. Anglal tuke vaš savoro paľikeras!" u savore so has andro kher čhide pre peste kerestos. „U akana imar chan u pijen pre leskero sasťipen!"

O lavutara maj chudle te bašavel. Bašavlas pes, giľavlas, hoj o bašaviben šunďolas dur avri. Sar dopile u dochale, thoďa o kirvo o taňiris pro skamind - oda has leskeri buťi. Oda imar sako džanelas, hoj pes kidena avri o love. Avka sako thovlas, so has hodno. Sar imar savore dine, o dad sar o kirvo zaučharďa o love la pendangeraha.

„Kadaj tuke predav, so kale lačhe manuša le cikneske dine andre leskero dživipen. Bachtales peske keren mištes! u diňa o love le Štefiske. Bašavlas u khelelas u sovoren has lačhi kedva. Kijaraťate, sar imar has pal o šov ori, o dad phenďa le Štefiske:

„Amen džaha polokes khere. Užarel amen baro drom, kaj te doavas khere mindik vidno."

O Štefis ačhiľa smutno. „Ma džan ňikhaj, ačhen dži tosara! Te sovel hin kaj. Sovena pes lačhes u tosara džana. Kajčak e daj th´o dad na kamenas adaj te ačhel. Avka o Štefis la romňaha gejle amenca agor gaveske pro drom u mek jekhvar la dake the le dadeske paľikerde.

„Ta bachtales peske le čhavores udživen! U amen tuke tiž paľikeras vaš oda, hoj amen vičinďal," phenďa o dad. Paľis peske dine o vasta. „Bachtalo drom tumenge žičinas," phenďa o Štefis la romňaha u gele sa khere.

„Has amen bacht, hoj kajse lačhe manušen sar o Andrišis th´e Ilona avle amenge te bolel," phenďa o Štefis.

 

 

Na křtinách

 

 Tolčemeš, vesnička na východním Slovensku. Je parné, pěkné léto roku 1943. Je tomu už rok, co gádžové vyhnali Romy z vesnice sem pod Hinešku. Je sobota. Slunce pálí, jako by chtělo vše kolem sežehnout. Chlapi se schovali pod vrbami u vody a hrají karty. Dnes hrají mariáš. No a jak jinak, rámusí u toho, až jsou slyšet po celé vesnici. Ženské jsou zalezlé doma a chystají něco k snědku. Zato dětem to vedro nijak nevadí. Pobíhají sem a tam, hrají si na vojáky, a když jim je horko, skočí do vody. Tentejis dnes místo karet chytá ryby. Jen tak, rukama. Voda se hemží pstruhy, ale zatím žádného nechytil. V tom jako kdyby do dětí blesk uhodil. Vyběhly z vody a zůstaly stát jako opařené. Z vesnice se sem po cestičce blížili dva neznámí muži. Některé děti byly tak zvědavé, že šly přímo k nim. Ty, které zůstaly v osadě, se daly do křiku. „Jdou sem dva Romové, jdou sem dva Romové!" Všichni chlapi zvedli hlavy od karet a koukali, co se děje. Poznali Štefiho z Terni a jeho syna Štefka. To už i ženské vyšly ze dveří a s nimi můj táta, Andriš.

„Buď zdráv, Štefi, kde se tu bereš?" šel k němu a podal mu ruku. „Snad že by tě velká voda přinesla, ale kde by se vzala v takovém vedru?"

„Kdepak potopa, moje nohy. Jenže mě nechtěj poslouchat. Bolej jako čert."

Všichni se dali do smíchu.

„Pojď dál a posaď se, třeba nohy přijdou k rozumu a přestanou bolet. Ireno!" zavolal na sestru, „jdi, dones jim trochu pěkně studené vody. Z Terni až k nám, to je pořádnej kus cesty, takovejch deset kilometrů a jít je v takovém horku, to jednoho zmůže. Ilono, udělej jim něco k jídlu."

„Deži," řekla maminka staršímu bratrovi, „přilož, ať se uvaří voda, a ty, Ireno, oškrabej brambory. A ty skoč pro vodu," vyslala mě.

Byl jsem ze všech nejmladší. Měl jsem sedm roků. Netrvalo dlouho a už bylo vše nachystáno na halušky. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že přijdeš sem k nám. Rád vidím, že jsi zdráv. Slyšel jsem, že máš novou ženu. Bylo mi nebožky Hani moc líto, že si ji Pánbůh povolal tak mladou. Kolik že jí bylo?" zeptal se Štefiho.

„Čtyřicet dva," odvětil Štefi. „To jsou nejlepší léta. Co naděláme, smrt si nevybírá, zda mladého či starého. Tak už to na světě chodí."

Zatímco si vykládali, ženské se daly do vaření. Kamna se rozpálila a voda hned vařila.

„Ale kvůli nám nemusíte vyvářet kdejaké speciality. Hned zase půjdeme," řekl Štefi.

„Jsi snad u gádžů?" opáčil mu Andriš. „Raději mi pověz, co je u vás nového."

„No co by tak u nás mohlo být nového? Žijeme, jak se dá. Když se člověku poštěstí, tak za nějakou tu práci u sedláků sežene jídlo. Sám dobře víš, že od gádžů těžko dostaneš peníze," řekl Štefi. „Ale pro samé řeči jsme se ani nedostali k tomu, proč jsem přišel. Nevím, jestli se to k vám doneslo, ale před týdnem se nám narodil kluk a příští sobotu ho chceme pokřtít. S farářem jsem domluvený na jedenáctou. Rádi bysme se ženou, abyste nám šel za kmotra. Její sestra Tera z Torysy půjde za kmotru."

„Bude nám ctí. Vždyť se známe odmalička," odpověděl táta.

„A co na to říkáš ty?" obrátil se Štefi na matku.

„To se přeci nikomu neodmítá, ani tomu nejposlednějšímu člověku."

„Takže domluveno. Příští sobotu v jedenáct křtíme v kostele v Terni. Bylo by potřeba, abyste k nám přišli už v deset. A ty, Andriši, nezapomeň si s sebou vzít doklady. Víš, že farář zapisuje kmotru a kmotra do matriky."

„V deset jsme tam. A nemusíš z toho mít těžkou hlavu," ujistila ho maminka.

Jen co dojednali, bylo jídlo hotové. Halušky s tvarohem a máslem voněly po celém domě. Ze všeho nejdřív naložila sestra Irena na talíř Štefimu se Štefkem, až potom nabrala nám. Oba se upejpali, ale máma se nedala.

„Jako doma, jen jezte. Nebo se nás štítíte?" zeptala se.

„Odpusťte, ani ve snu by nás něco takového nenapadlo. Jsme snad něco fajnovějšího než vy? To my jen aby zbylo pro vás a pro děti," povídá Štefi.

„Tak toho nechte a jezte. Žena toho navařila tolik, že bude pro každého dost."

Nato se všichni pustili do jídla. Maminka po očku sledovala, jak každému šmakuje, až byly talíře i mísa prázdné.

„Musím vás pochválit, tak dobré halušky jsem už dlouho nejedl. Andriši, takovou kuchařku jako máš doma ty, ti musí kdekdo závidět. Tak jsme domluveni. Příští sobotu v jedenáct u nás. Děkujeme za všechno a nejvíc za to, že nám přijdete pokřtít malého."

Otec jen kroutil hlavou. „Už jsem řekl, že je to pro nás velká čest jít vám křtít."

„Tak my ještě zajdeme pozdravit ostatní támhle k vrbám a půjdeme domů." Po těch slovech podal našim ruku a zamířil k mužům, kteří hráli karty.

„Jak vidím, tak vám jde hra pěkně od ruky. Kdo vyhrává? Ty, Ďulo?" povídá Štefi.

„Kde se tu berete? To musí jít o vážnou věc, když jste tu."

Štefi byl stejně starý jako Andriš. Bylo mu přes pětapadesát. Chlapi, co hráli karban, byli nejméně o dvacet let mladší.

„Byl jsem Andriše pozvat na křtiny. To víš, mám mladou ženu," řekl Štefi s úsměvem na tváři.

„To musí být pořádná fuška. Rozumíte mi, že jo? No tak jen abyste vydržel... A když ne, tak se určitě najdou nějaký dobrý kamarádi, co vypomůžou, nemám pravdu?" pronesl Béla.

Ostatní se jen uchechtli.

„Jen se nebojte, když už nebudu moct, přijdu vám říct. A nebolí vás ruce, když držíte tolik karet? Šetřete se! Jak se pak budete objímat s ženskýma? Tak sbohem."

Těmito slovy se s mužskými rozloučili a vydali se domů.

 

Dny uběhly jako voda v potoce a nadešla sobota. Musím říct, že tátu s mámou jako by si tento týden samo štěstí vyhlídlo. V pondělí si přinesl Jurčik z Uzovců opravit pluh. Bylo vidět, že ho moc nešetřil. Jiný by ho určitě vyhodil do starého železa. Táta ho prohlédl ze všech stran.

„No, uděláme vše, co bude v našich silách. Přijď si pro něj zítra navečer."

Táta ho s bratry Karolem a Dežim odtáhli do kovárny a hned se dali do práce. Postupně ho rozebrali, opravili vše, co bylo zohýbané, a na druhý den po poledni byl pluh k nepoznání. Jak otec řekl, tak se i stalo. Opravili, co šlo opravit, takže se s ním mohlo zase orat, jako by nebyl nikdy rozbitý. Vpodvečer okolo šesté přišel gádžo a nevěřil svým očím.

„Musím vás pochválit. Odvedli jste dobrou práci," řekl tátovi a zaplatil mu, kolik si řekl. Pak Karol s Dežim a Jurčim naložili pluh na vůz a sedlák se rozjel spokojeně k domovu. Otec peníze předal mamince.

„Sám Bůh nám poslal toho člověka. Když by ještě někdo přišel, byli bysme v sedmém nebi," řekla. „Zítra můžeme vyrazit do Sabinova a koupit malému něco do peřinky."

 

Ve čtvrtek jakoby někdo matku vyslechnul. Mezej, gádžo, si přišel nechat opravit pluh. Ani nemusel moc říkat. Otec si ho prohlédnul a povídá: „Přijď si pro něj zítra odpoledne."

Moc práce na něm nebylo. Jen co sedlák odešel, pustili se do toho a do večera byl pluh spravený. Druhý den si pro něj gádžo přišel a byl s prací velmi spokojen. Už už chtěl zaplatit, když tu máma povídá, že by byla raději, kdyby dal mouku, máslo a kousek slaniny. Otec se přidal: „Jdeme v sobotu na křtiny. Kdyby se u tebe našla lahev pálenky, tak půjdeme na křtiny jak velcí páni."

Sedlák se rozesmál. „Když k tomu nechceš moji ženu, tak jakoby se už stalo."

Máma s Irenou šly s Mezejem. Přes louku to k nim bylo asi jeden kilometr. Zhruba za hodinu byly zpátky a přinesly vše, co chtěli. Ještě jim k tomu selka přidala mléko a tvaroh do buchet.

 

V sobotu ráno jsme se okolo sedmé vydali do Terni. Táta s mámou mě vzali s sebou. Šlo se dobře. Venku ještě nebylo horko a už v devět hodin jsme byli v Babím Potoce. To je ves před Terňou. Jakmile nás spatřily děti, daly se do křiku:

„Jdou sem Romové! Romové jdou!"

Všichni hned vylezli z domků. Tátu s mámou znali Romové z celého okolí. Proto nás všichni zvali dál. Bydlela tu tátova sestřenice, už byla stará, a její děti s rodinami. Zašli jsme k ní a chvíli jsme poseděli. Netrvalo dlouho a sešli se tam všichni chlapi i ženské. Každý byl zvědavý, kde jsme se tu vzali a kam jdeme. Maminka jim vše vypověděla. Zdrželi jsme se sotva deset minut a vydali se do Terni. Z Babího Potoka to tam není ani tři kilometry.

Před desátou jsme byli na místě. Jakmile si nás všimly děti, spustily stejně jako ty v Babím Potoce:

„Jdou sem Romové! Romové jdou!"

Dělaly takový rámus, že všichni vylézali před domy. Jen co poznali tátu s mámou, zvali nás k sobě domů. V tom se objevil Štefi a hned nás zavedl k nim. Každý tu něco hledal.

„Ani nevíte, jak jsem rád, že jste tu. Ještě je brzy jít do kostela, ještě máme tak půl hodiny čas. Dej jim něco k jídlu," obrátil se na ženu. „Určitě máte hlad."

„To není třeba," řekl otec. „Nejsme hladoví. Najíme se, až se vrátíme z kostela."

„Ale jen jim nandej polívku, ať něco pojí, aby neměli v kostele hlad. Ještě máme půl hodiny, tak se v klidu najezte."

Štefiho žena jim hned dala na stůl talíře s polévkou. Slepičí s nudlemi. Poté se otec jakožto kmotr s kmotrou a Štefi se ženou a dětmi vypravili do kostela. Já zůstal venku a hrál si s dětmi. V kostele už na křest čekaly další čtyři děti s rodinami. Farář je všechny postavil před oltář a ještě před mší je pokřtil. Nato se matky s dětmi odebraly pryč. Tak malé děti by nevydržely čekat hodinu do konce mše. Jen co přišly domů, pustily se do chystání jídla. Hosté už se pomalu scházeli. Štefi měl velkou rodinu a proto netrvalo dlouho a dům byl k prasknutí. Cizí lidi ani nezval. Ale muzikanti nechyběli. Žádná svatba ani křtiny by se bez nich neobešly. Když se všichni usadili, vzal si otec slovo. Štefi s kmotrou mezitím nalévali pálenku.

„Sešli jsme se tu, abychom na tomto světě přivítali nového člověka, malého Ondu. Dnes jsme ho přijali do naší velké rodiny. Všichni, co jsme tu, mu přejeme hodně štěstí, pevné zdraví, dobrý život a ať z něj vyroste pořádný muž se srdcem na správném místě. Ať miluje své rodiče tak, jako oni milují jeho. Připijme mu na to!" Všichni pozvedli sklenice na jeho počest.

Když hosté dopili, vzal si táta primášův smyčec a dal ho chlapci do ruky. „Aby z tebe vyrostl velký muzikant!"

Poté maminka vzala košilku a podala jí Ondově matce. „Dávám ti ji, aby byl váš syn zdravý, silný a šťastný! Ať ho štěstí a zdraví nikdy neopustí!"

Nato se ujal slova Štefi: „Kmotře, děkuji ti za tvá slova, i tobě, Ilono. Věřím, že nás Bůh vyslyšel a splní se vše, co jsme malému přáli. Všem za něho děkujeme!" pronesl a všichni se společně pokřižovali. „A teď už jezte a pijte na jeho zdraví!"

Muzikanti hned spustili, hrálo se a zpívalo, až byla hudba slyšet široko daleko. Když hosté dojedli a dopili, položil kmotr na stůl talíř – to byla jeho povinnost. A to už každý věděl, že se budou vybírat peníze. Každý přihodil, co mohl. Když dali všichni, táta jako kmotr přikryl peníze stokorunou.

„Zde ti předávám, co tito dobří lidé darovali tvému synovi do života. Šťastně jich užijte!" a předal peníze Štefimu. A zas se hrálo a zpívalo a všichni měli dobrou náladu. Kvečeru, když už bylo po šesté hodině, povídá táta Štefimu:

„Tak my pomalu půjdeme. Čeká nás dlouhá cesta, tak ať dojdeme za světla."

Štefi posmutněl. „Nikam nechoďte, zůstaňte až do rána! Na spaní je místa dost. Vyspíte se a půjdete. Jenomže táta s mámou tam nechtěli zůstat. A tak nás Štefi se ženou vyprovodili až na silnici a ještě jednou rodičům poděkovali.

„Hezky si chlapečka užívejte! A my taky děkujeme, že jste nás pozvali," řekl táta. Pak si podali ruce, Štefi se ženou nám popřáli šťastnou cestu a všichni jsme se vydali domů.

„Jaké štěstí, že máme za kmotry takové dobré lidi jako je Andriš s Ilonou," povídá Štefi.

 

Z romštiny přeložila Radka Steklá




TOPlist