Rozhovor s Helenou Sadílkovou: Psát, aby nás pochopili

Málo znalostí, mnoho předsudků – zhruba v takové situaci se nyní nachází romská literatura. Helena Sadílková se pokouší některé předsudky vyvrátit a popsat, co se s romským psaním děje za posledních padesát let.


Lukáš Houdek: Odkdy u nás můžeme o literární tvorbě Romů hovořit?

 

Helena Sadílková: Její vznik je kladen do šedesátých let 20. století, souvisí se založením Svazu Cikánů-Romů (1969–1973) a vznikem věstníku této organizace s názvem Romano ľil. Díky dobové konstelaci a existenci toho časopisu získali Romové v Československu vůbec poprvé možnost relativně neomezeně publikovat, nebo vůbec o psané formě veřejného vyjádření v romštině začít ve větší míře uvažovat.

 

LH: Je možné někoho považovat za jejího zakladatele?


HS: O různých lidech se v medailonech píše, že jsou nejstarší a první. Já si ale myslím, že to není tak podstatné. Nedá se totiž hovořit o jednom zakladateli. Jedná se spíše o několik lidí, kterým přibližně ve stejné době, tedy nejpozději na konci šedesátých let, došlo, že se mohou literárně vyjádřit, a také to postupně začali zkoušet. Výjimkou byla Elena Lacková, která svou první divadelní hru napsala hned po válce – ovšem ve slovenštině. Pak se na relativně dlouhou dobu odmlčela a znovu se ke psaní vrátila právě v 60. letech. Tito lidé ale v prvé řadě potřebovali prostor, kde mohli publikovat, případně vzory, které by jim pomohly ukázat cestu, a někoho, kdo jim pomáhal se na té cestě posunovat dál. Tohle všechno v celkově dost unikátní atmosféře doby, kdy Svaz Cikánů-Romů existoval, bylo najednou realitou. Sice jen velmi krátkodobou, ale dostatečně dlouhou na to, aby dala vzniknout aktivitám a vztahům, které se dál rozvíjely i po zrušení Svazu, byť v mnohem obtížnějších podmínkách.

Těžko se také určuje, zda a kdy si ten který člověk sednul ke stolu, napsal něco do šuplíku a pak, když vznikl Romano ľil, vytáhl to na světlo. Tera Fabiánová byla zřejmě první v tom, že při svém psaní použila romštinu. Andrej Giňa například začal už v šedesátých letech sbírat pohádky a sám na vlastní pěst se také, bohužel neúspěšně, snažil prosadit jejich vydání. Velkou úlohu v tom všem hrála zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová. Například Teru Fabiánovou k zápisu básní v romštině přivedla právě ona. Hübschmannová byla také tím člověkem, který se snažil první literární díla mezi okruh svých romských i neromských známých šířit. Byla to ona, kdo Margitě Reiznerové poprvé četl báseň Fabiánové v romštině. Nebo kdo k literární tvorbě motivoval Ilonu Ferkovou. To prvenství mi ale skutečně nepřijde tak podstatné.

 

LH: Bylo pro romské autory tehdy běžné svůj jazyk zapisovat?


HS: Pro většinu lidí z řad majority, kteří svůj mateřský jazyk používají jak v mluvené, tak v psané formě každodenně, minimálně od doby nástupu do školy se intenzivně seznamují s jeho psanou formou a gramatickou strukturou a je pro ně běžné se psanou formou vyjadřovat nebo ta psaná vyjádření přijímat, může být nepředstavitelná situace příslušníka menšiny, jenž svůj rodný jazyk zná jen z ústní komunikace v rodině nebo v lokální menšinové komunitě, s jeho gramatickou strukturou se nikdy neměl možnost seznámit a třeba jej ani nikdy neviděl zapsaný. To byla velmi obecně vzato situace Romů v Československu na konci 60. let. Určitá část tehdejších Romů navíc pocházela z poměrů, kde nebyla negramotnost výjimečná. V některých slovenských regionech totiž před válkou s vědomím místních úřadů prostě Romové do školy nechodili, nebo jen velmi sporadicky. Za války, přestože pro to nebyl žádný zákonný podklad, byli Romové v určitých částech Slovenska ze škol dokonce vykázáni. Používání psané komunikace tak nebylo běžnou částí jejich života. Pokud člověk toto pozadí zná, dovede si lépe představit, jak radikálně novou zkušeností mohlo pro některé Romy psaní být – a navíc psaní literatury. Už vůbec ten samotný nápad psanou formu komunikace použít. A navíc použít k takovému vyjádření romštinu. Tu je potřeba nějakým způsobem zapsat, ale daný člověk neví jak, nebo si je minimálně velmi nejistý, používá zápis intuitivně, protože pravidla zápisu romštiny ještě neexistují nebo je nezná. To je rozhodně hodně nesouměrný začátek.

S ohledem na dnešní dobu se situace pro tzv. slovenské a maďarské Romy, kteří tvoří většinu současné romské populace v Česku, změnila. V závislosti na místě je jejich dialekt romštiny mnohem méně médiem běžné každodenní komunikace v rodině a v komunitě, pokud vůbec. Existuje relativně velké množství tištěných textů psaných severocentrální romštinou, existuje několik publikací, z nichž je možné získat informace o gramatické struktuře romštiny, stejně jako informace o pravopisu. Zatímco v šedesátých letech nebo i dříve byl pokus o psanou formu komunikace s okolím radikálně novou zkušeností, je v současné době psaná komunikace běžná, a co se týče literárního vyjádření, existuje již celá řada romských vzorů.

 

LH: Je možné obecně charakterizovat literární rysy společné romským autorům na území bývalého Československa?


HS: Každé zobecnění je nutně určitým zkreslením. Pokud odhlédnu od nezapadajících výjimek, řekla bych, že romské autory v Čechách a na Slovensku spojuje především stejná menšinová historická zkušenost a hodně z nich i z pozice té historické zkušenosti píše. Nepovažuju za úplnou náhodu, že hodně z prozaických prací, které v Čechách a na Slovensku vycházejí, má tendenci otáčet se do minulosti a vyprávět o tom, jak to kde u koho chodilo. Poměrně dost autorů se věnuje Slovensku, odkud pocházejí jejich rodiny, a v závislosti na věku autora se pak časové „kdy" posunuje třeba až do doby předválečných romských komunit, jindy je to třeba vzpomínka na prarodiče, kteří na Slovensku zůstali a u nichž autoři strávili buď nějakou zásadní část svého dětství nebo alespoň do určitého věku podstatnou část letních prázdnin – tady už se posunujeme do doby komunismu. Posunuje se samozřejmě i „kde" – do různých míst v Čechách, kde buď autoři žijí, nebo mají příbuzné či známé. V podstatě se ale téměř vždy jedná o retrospektivní vyprávění. Je skutečně minimum lidí, kteří píší o vlastní současnosti nebo alespoň z perspektivy současného aktéra dějů, o nichž vypráví.

V poezii je to jiné. Ta dost často vychází z aktuálního osobního pocitu. Přestože existují opět výjimky, jako například Vlado Oláh, který s prozaiky sdílí právě tu polohu vyprávění o minulosti, o svých příbuzných a dalších lidech, kteří žili v jeho rodné osadě. Obrat do minulosti a specifický způsob vyprávění o ní je, myslím, dost univerzální polohou, kterou najdeme u většiny romských autorů v ČR.

 

LH: Proč tomu tak je?


HS: Hodně autorů se skutečně vyjádřilo nebo vyjadřuje v tom smyslu, že se snaží minulost zachytit proto, aby ji zachránili – a to pro obě části svého publika, Romy i Neromy, aby se s nimi o svou minulost podělili. Připadá jim podstatné o minulosti mluvit a vzpomínku na minulost uchovat. Paradoxně je to v naprostém rozporu s určitým druhem obecné představy o Romech jako o „dětech okamžiku", o lidech, kteří žijí současností, přítomným okamžikem, a minulost ani budoucnost pro ně není tak důležitá.

Stěžejní v tomto ohledu je ale návaznost na tradici vyprávění v rodinách současných spisovatelů, na tradici způsobů, jak a o čem se vyprávělo a vypráví. Kromě toho také můžeme připustit, že alespoň u některých autorů může svou roli sehrát i fakt, že žitá současnost je radikálně odlišná a v řadě věcí složitější nebo problematičtější, také bolestnější, než vzpomínka na minulost a dětství.

Kromě všech těch, kteří svým způsobem utíkají do minulosti, zde ale jsou i takoví, kteří píší o současnosti, aby si ve psaní například ulevili od svých aktuálních děsů. Příkladem mohou být práce Eriky Olahové.

 

LH: Je tedy literární tvorba Romů na území Česka a Slovenska od romské literatury jiných zemí odlišná?


HS: Rozhodně v tom, že Romové, kteří v Čechách a na Slovensku píší, patří k určité subetnické skupině Romů, která se v různých aspektech svého života, zvyků a kultury v širokém slova smyslu liší od jiných subetnických skupin Romů. Odlišná je také historie Romů na území různých států. A to nejen historie daného státu nebo regionálního celku, ale i historie přístupu státu k Romům na jeho území, což oboje nutně perspektivu daného autora formuje. V závislosti na tom, z jaké skupiny Romů daný autor pochází a z které země, se samozřejmě také liší reálie, do kterých je jeho práce zasazena.

Co se týče té zahraniční literatury, zase jsem jí nepřečetla tolik, abych mohla nějak fundovaněji zobecňovat a srovnávat. Nelze si ale nevšimnout, že jsou témata (např. druhá světová válka), motivy (balancování na hraně dvou společností – romské a neromské; komunikace se světem mrtvých), nebo dokonce vyprávěcí postupy (přímočarost vyprávění, zvláštní druh humoru – takový smích skrze slzy) a motivace (např. ukázat Neromům, jak skutečně žijeme), které různí romští autoři z různých zemí sdílejí, aniž by znali literaturu psanou Romy za hranicemi vlastního státu.

 

LH: Sleduješ v tvorbě Romů v našem regionu od jejího počátku nějaký vývoj?


HS: Obecně je asi celkem patrný ústup od folklorních žánrů – té části tvorby, kterou lze považovat za vyloženě ohlasovou. Ubývá zápisů nebo autorských úprav pohádek a podobných, na folklór hodně pevně vázaných útvarů, které se např. ještě zkraje devadesátých let objevovaly v romských časopisech. Přesně tento vývoj lze sledovat například v tvorbě Ilony Ferkové nebo koneckonců i Andreje Gini. Je ovšem otázka, z čeho tato změna pramení – zda jde o individuální posun jednotlivců motivovaný kromě ryze osobních důvodů a preferencí například nějakými společensko-historickými změnami, nebo zda jde o změnu v reakci na reflexi vlastní tvorby nebo tvorby dalších autorů. Co se týče možnosti sledovat nějaký individuální posun, ta je zase celkem zásadně omezená tím, jak velkou část svých prací byl ten který romský spisovatel schopen zveřejnit a jak přesně je možné datovat dobu vzniku dané povídky či básně. Tuhle možnost máme třeba právě u zmíněné Ilony Ferkové. Cestu, kterou urazila od prvních povídek ve sborníku Mosarďa peske o dživipen (Zkazila si život, 1992), přes povídky ze sborníku Čorde čhave – Ukradené děti (1995) až k Vakeriben andal e Anglia – Vyprávění z Anglie (2008), je opravdu dost velká. V tomto čísle Plavu publikovaný Kaštankus – Kaštánek je dost zajímavou syntézou těch předchozích literárních zkušeností. Na mnohem menším prostoru lze autorský vývoj sledovat také v dosud publikované tvorbě Eriky Olahové. U jiných autorů je sice jasné, že mají několik různých poloh, ale vzhledem k obtížné datovatelnosti těch jednotlivých prací je jejich autorský vývoj obtížnější sledovat.

Samozřejmě je také nutné zmínit dramatickou proměnu praktických možností publikovat – obtížné podmínky po zrušení Romano ľilu vystřídalo poměrně „divoké" období 90. let, kdy průběžně vznikalo poměrně hodně romských časopisů, které pracím romských autorů dávaly v porovnání s dneškem velký prostor, zatímco knižních publikací bylo relativně málo a velmi různé kvality. Dnes jsme v situaci, kdy se publikování prací romských autorů věnují jen dva současné časopisy, zato knižní publikace vycházejí ve větším množství a v naprosto nesrovnatelně vyšší kvalitě.

 

LH: Jak vnímáš často užívané označení „romská literatura"?


HS: Já sama jej vnímám jako takový pracovní termín, rozumím pod ním literaturu psanou Romy, stejně tak jako pod termínem „romské výtvarné umění" rozumím výtvarné umění vytvářené Romy. Užívání takového pracovního termínu se v podstatě nelze vyhnout, samozřejmě je ale zároveň součástí určitého ideového nebo politického postoje v tom smyslu, že pomáhá uvádět ve známost nebo zdůrazňovat existenci Romů, kteří jsou výtvarnými umělci nebo autory literárních děl, a tak tedy přispívá k narušení univerzálního stereotypu Roma, který, co se uměleckého vyjádření týče, vyniká pouze v hudbě a zpěvu. Pokud pak začne vynikat v něčem jiném než hudbě a tanci, má většinová společnost tendenci nevidět v něm Roma. Pro některé – zejména výtvarné – umělce, o nichž se teď v souvislosti s již druhým romským pavilonem na Benátském bienále mluví, je jejich umění zároveň skutečnou formou politického aktivismu.

Při používání toho termínu samozřejmě hrozí vytvoření dalšího stereotypu, tentokrát týkajícího se obsahu termínu samotného, a tedy uzavření jeho hranic. To je též nebezpečné například proto, že v určitém smyslu může naopak podpořit jistou petrifikaci pojmu „romské umění" jako umění např. neškolené, insitní. Rozumím tak i umělcům, kteří označení „romský umělec" odmítají, rozumějí pod ním dělení na „romské umění" a „ostatní umění" a tomu se brání s argumentem, že pro ně samotné existuje pouze dobré a špatné umění.

 

LH: Kdo romskou literaturu u nás vydává a kdo je jejím čtenářem?


HS: Jsou to spíše nakladatelství, která nejdou primárně za výdělkem, ale chtějí vytvořit dobrou publikaci bez ohledu na to, jak velký to bude bestseller. Přijde jim podstatné vydávat menšinová témata. Naopak je těžké soudit, kdo všechno čte literaturu psanou Romy. Zkušenost z autorských čtení, kde je na publikum „vidět", poukazuje na to, že se jich zúčastňuje určitý stálý okruh lidí. Knížky si ale kupuje lidí mnohem víc. Například kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou vyšla v Triádě už ve třetím reprintu. To je úžasný úspěch.

 

LH: Jak Romové na romsky psané texty reagují?


HS: To je těžké zobecnit a zjistit. Samotní Romové se k literárním textům romských autorů málokdy veřejně vyjadřují, respektive je velmi málo prostoru, kde by se tak dít mohlo. Jejich reakce jsou ale přitom tak podstatné – jak pro samotné autory, kteří tak dostávají zpětnou vazbu z vlastních řad, tak i pro neromské publikum. Je totiž velmi zajímavé vidět, které aspekty těch rozebíraných děl právě romské publikum zaujaly. To se týče textů jako takových, je jedno, zda čtených v romštině nebo v majoritním jazyku.

Co se pak týče romštiny samotné, situace opět není nekomplikovaná. Záleží na jednotlivých lidech. Za prvé může přijímání romských textů narážet na nedostatek zkušenosti s psanou romštinou, která způsobuje, že je pro daného člověka rychlejší číst daný text v češtině než v romštině. Za druhé má romština celou řadu dialektů a lokálních variet. Proto se může stát, že pro daného člověka není tak jednoduché se s romsky psaným textem identifikovat. Na úplně základní úrovni jsme se s tímto problémem setkaly u antologie Čalo voďi – Sytá duše. Její název jsme dopředu s jednotlivými autory nekonzultovaly, a když knížka vyšla, byli tací, kteří se proti názvu ohradili, protože u nich je slovo voďi chápáno jako skutečné femininum, řekli by tedy čaľi voďi. Nebyla to žádná zásadní výtka nebo rozepře, ale v detailu ukazuje, že použití romštiny ještě neznamená jednotu sdílení.

Mohlo by se tedy možná zdát, že psaní a publikování v romštině je spíš na obtíž, ale rozhodně tomu tak není. Dokud existují spisovatelé, pro které je romština prvním jazykem, je pro kvalitu vznikající práce velmi podstatné, že ji píšou romsky, a nikoli česky, přestože češtinu velmi dobře ovládají. Klíčová je pak kvalita překladu. Komplikovanější otázkou je, zda texty v romštině opravdu publikovat. Z praktických důvodů by bylo skutečně možná jednodušší vydávat pouze české překlady, ale působí zde tradice dvojjazyčných publikací, i ohled na přání daných spisovatelů, kteří si prací v romštině velmi cení.

 

LH: Dokázala bys popsat některé aktivity, které mají v současnosti na rozvoj literatury Romů zásadní vliv?


HS: Vynikající je současná aktivita sdružení ROMEA, které konečně vyhradilo prostor romským literárním autorům na svých internetových stránkách www.romea.cz. Internet je médiem hojně sdíleným právě i mezi Romy, takže romští literáti mají konečně větší příležitost budovat si svou širší romskou čtenářskou obec, a to je strašně podstatné. Otázka samozřejmě je, zda a jak dlouho se tato platforma udrží – podobné projekty, které nejsou stěžejním cílem práce těchto sdružení, jsou dost často závislé nejen na grantech, ale též na konkrétních osobách. Konkrétně ROMEA v minulosti pořádala i literární soutěž, ta ale takříkajíc zašla na úbytě po dvou ročnících. Bylo by skvělé, kdyby se současný Šukar laviben le Romendar – Romové píší... udržel a dále rozrůstal, podněcoval účastníky k dalším aktivitám.

 

LH: Mohla bys z pozice překladatelky romských textů shrnout některá úskalí překladu z romštiny?


HS: Mně jako největší úskalí překladu z romštiny přijde hledání dostatečně vyváženého tónu nebo stylu, kterým by překladatel věrně zprostředkoval charakter jazyka daného textu. Přijde mi, že u překladů z romštiny je relativně častým problémem jejich přílišná literárnost oproti mnohem přímějšímu, prostšímu vyznění předlohy. Nepřiměřená literárnost je jedna věc, druhou stranou mince je přílišná expresivita, ke které někdy české překlady v touze přiblížit se určité lidovosti v některých místech sklouzávají. S tím částečně souvisí otázka, do jaké míry se lidé, kteří z romštiny do češtiny překládají, skutečně mezi Romy komunikujícími v romštině pohybují, aby dokázali dobře odhadnout přiměřenost svého překladu.

Oříškem jsou také převody různých v romštině specifických přirovnání, pozdravů nebo idiomatických výrazů. Uvedu úplně banální příklad – přirovnání šukar sar papin, hezká jako husa. Je lepší jej nahradit českým ustáleným „hezká jako obrázek", čímž sice nijak nenarušíme plynulost textu, ale úplně z toho vymažeme důležitý aspekt stigmatizace tmavé barvy pleti, který k jistému stylu romského uvažování patří. Samostatnou a v podstatě neřešitelnou kapitolou jsou pak české citáty v romském textu. Často je používá třeba Ilona Ferková. V jejích starších romsky psaných textech promlouvají česky zejména zástupci státu, a to často v momentech střetu, s použitím profesních frází (vyhýbala se soudnímu výkonu; soudní příkaz; Na to tady nejsme zařízený! Abyste se lépe přizpůsobili.). Jazykovými prostředky se tak Ferkové daří podtrhnout konflikt, cizost a nepřístupnost institucí, se kterými její romské postavy bojují. V současně psaném Kaštánkovi se zas v romském originálu přirozeně projevuje bilingvnost prostředí, ze kterého autorka vychází – číšnice v baru, který v příběhu figuruje, mluví česky a je také svými romskými zákazníky česky oslovována. Český překlad tento rozměr původního originálu prostě pomíjí.

 

LH: Proveďme si teď určité srovnání. Je něco, co nám může romská literatura například oproti české dát navíc?


HS: Pokud se podíváme úhlem majoritní společnosti, připadá mi na dílech romských autorů velmi cenné, že nabízejí svůj vlastní pohled na svět, ve kterém žijí, nebo lépe řečeno na ty jeho výseky, o nichž se rozhodli psát a o nichž píšou způsobem, který si sami vybrali. Většinový čtenář má totiž jinak velmi zřídka možnost takovýmhle způsobem na romskou společnost nahlédnout nebo lépe řečeno s ní v takto nastaveném prostředí, jehož hlavní koordináty určují samotní Romové, komunikovat. Běžně dominuje mediální obraz a diskurs formovaný zhusta majoritním pohledem, vybírající dle svého gusta z celé reality jen určité výseky. Samotní Romové v něm vystupují bohužel pořád stejně často v roli lidí reagujících v rámci, který nastavil předem někdo jiný, na situace, které jim zástupci médií předestírají. Pohledů na to, co nového přináší a nabízí romská literatura obecně, by mohlo být samozřejmě mnohem víc. Taky bychom se mohli bavit o tom, co tahle rodící se literatura přináší samotným Romům, to je totiž taky velmi podstatné.

 

LH: Co si myslíš o výrocích některých literárních kritiků a novinářů, že je většina děl romských autorů podprůměrná?


HS: Je důležité vědět, co tím přesně myslí. Podle mě to je aspoň zčásti problém očekávání. V určité části neromské společnosti skutečně existuje po romské literatuře poptávka. Jenomže když se řekne romská literatura, lidé, kteří nikdy od Romů nic nečetli, nijak blíže je neznají a nemají moc představu o podmínkách a realitě, z nichž tvorba romských autorů vychází, si představí různé věci. Ty jejich představy se potom asi celkem nutně neslučují s tím, co si nakonec přečtou. Očekávání neromských intelektuálů a jejich nároky na „dobrou" literaturu jdou skutečně dost mimo to, co současná tvorba Romů nabízí.

Podle mě má romská literatura svoje klady, které však nezapadají do existujících očekávání a představ, a tak se může lehko stát, že jsou ignorovány, respektive, že prvotní zklamání jaksi zablokuje prostor pro nějaké další úvahy. Produktem podobné situace – tedy určitého převisu poptávky po literatuře psané příslušníky etnických menšin žijících v Česku – byl velký humbuk okolo knížky Bílej kůň, žlutej drak. Vystoupení „mladé vietnamské autorky", z níž se později vyklubal etnický Čech, bylo totiž na české literární scéně přesně to, co určitou část publika nadchlo.

Lidé, kteří romskou literaturu podobně hodnotí, si často neuvědomují, že je ještě opravdu mladá a vychází z určitého prostředí. Vlastně možná ani nemůže být jiná. Projevuje se u nich trochu neochoty hledat v romských dílech nějakou jinou hodnotu, nedostatek citlivosti k její jinakosti nebo nedostatek nadhledu nad střetem vlastních očekávání s realitou.

 

LH: Mohla bys z vlastní zkušenosti uvést konkrétní příklad takového očekávání?


HS: Jednou jsme o romské literatuře přednášeli na Masarykově univerzitě v Brně. Studenti si měli za úkol přečíst vybrané povídky romských autorů z Česka a za týden jsme je na další hodině společně rozebírali. A jednoho ze studentů to strašně zklamalo. Reagoval na jednu vybranou povídku Ilony Ferkové: „Nezlobte se, ale mně to přijde, že je to jako když se dvě ženské baví u kafe!" Mně to přišlo úplně geniální. On to totiž vlastně přesně vystihl, včetně toho svého očekávání, které obsahovalo romskou literaturu s velkým L. Namísto toho si tady čte o tom, jak si dvě paní povídají u kafe o rodinné tragédii. Přitom ale právě to, že Ilona Ferková dokáže výborně vystihnout a předat tón toho vyprávění, atmosféru intimního sdílení příběhů mezi blízkými lidmi, je jedna z věcí, kterou na jejím psaní velmi obdivuji.

U vydávání překladu Matéa Maximoffa jsme se zase setkali s problémem skryté jinakosti. Chci tím říct, že romská literatura může být jistým způsobem jiná, ale ne natolik cizí nebo exotická, aby běžného čtenáře rovnou napadlo, že se v dané rozečtené knize setkává s postupy, motivy a obrazy – produkty jiné tradice. V Maximoffově Sudbě Ursitorů se například objevuje motiv aristokrata, který se postará o chudou romskou ženu v zoufalé životní situaci, zachrání jí a jejímu synovi život, vezme je pod svou ochranu, zachráněnému chlapci zaručí vzdělání atd. Přesně tohle zní jako velmi otřepaný motiv. Člověk rozumí, proč se někomu použití takového motivu příčí a vede ho k odsouzení celé knížky jako podprůměrné červené knihovny. Jenomže ta postava neromského aristokratického mecenáše – respektive Neroma, který nějakému Romovi pomůže otevřít cestu do neromského světa – je z pohledu jistého výseku romské reality velmi symbolická. Také v životě a spisovatelské kariéře velké části autorů tvořících v České republice hrála důležitou roli Neromka – Milena Hübschmannová, v případě pana Gini zase ještě před ní jistý rokycanský doktor. I v současnosti to do určité míry funguje – jsou to jistí Neromové, kdo se snaží prosazovat romské autory do edičních plánů některých nakladatelství nebo na stránky prestižních časopisů.

Lze to popsat i na příkladě pozitivního přijetí. Tady mám na mysli knihu Ceiji Stojky Žijeme ve skrytu. Myslím, že její celosvětově velmi pozitivní přijetí umožnil také fakt, že se jedná o typ knížky, který je majoritní společností od členů perzekvovaných menšin očekáván, a existuje tradice jeho čtení – tedy vyprávění oběti nacistického bezpráví o cestě hrůzami koncentračních táborů. Nijak tím nechci shazovat nesporný literární talent Ceiji Stojky a celkovou sílu její osobnosti, která knihou prostupuje a je vlastně tím, co vytváří základní neobyčejné napětí celé knihy, dodává jí na aktuálnosti a síle. Nevypráví totiž „pouhý" příběh o přežití koncentráků, ale příběh člověka, který se upřímně, před zraky čtenářů, snaží vyrovnat s děsivým traumatem holocaustu a tragických ztrát a utrpení nejbližších příbuzných. Ta kniha je skvělá. Ale v kontextu toho, co již bylo řečeno, bych znovu zdůraznila, že Ceija Stojka zde napsala jednu z knih, které už jsou součástí tradice poválečného kánonu majoritní evropské literatury.

 

LH: Může být také taková kritika k něčemu dobrá?


HS: Určitě. K pěstování čehokoli, co má být kvalitní, je nutná kritika a selekce. Obdiv k čemukoli, co někdo z Romů vytvořil nebo napsal, motivovaný jen tím, že se jedná o Roma, nikomu nepomůže. Není důstojná ani pro samotné autory. Nemají takový tupý obdiv zapotřebí. Ale myslím, že by bylo potřeba kritiky poučenější, citlivější, zasvěcenější – pokud tedy mluvíme o kritice ze strany Neromů.

 

autor: Lukáš Houdek


Rozhovor vyšel v časopise pro světovou literaturu PLAV 11/2011



TOPlist